ECLI:CZ:US:2010:2.US.626.10.1
sp. zn. II. ÚS 626/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem Na Viničních horách 1834/24, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2009 č. j. 56 Co 228/2009-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 3. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým mělo být zasaženo do jejích práv zaručených čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka poukazuje na údajné vady odvolacího řízení, k nimž by nemuselo dojít, pokud by byla zastoupena právním zástupcem. Dále namítá, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, který nesprávně protokoloval obsah výpovědí svědků, nevyhověl její žádosti o odročení jednání, kladl důraz na tvrzení žalobce a k argumentům stěžovatelky nepřihlížel, čímž porušil rovnost stran před soudem. V další části stížnosti polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, který označuje za zkreslený, přičemž uvádí svou vlastní verzi. Se závěrem soudů o tom, že se podílela na rozvratu manželství, zásadně nesouhlasí. Uvádí, že byla proti rozvodu manželství, neboť byla na manželovi finančně závislá a z důvodu péče o něj má nyní snížený důchod. Je přesvědčena o tom, že kdyby v řízení nebyla porušena její ústavní práva, dosáhla by svého cíle a manželství by rozvedeno nebylo.
Z obsahu napadeného rozhodnutí, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, ze dne 20. 2. 2009 č. j. 112 C 219/2005-156 bylo rozvedeno manželství žalobce Ing. P. K. a žalované Mgr. D. K. (dále též "stěžovatelka"). O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě, který po doplnění dokazování obsahem přestupkových spisů a spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, sp. zn. 124 Nc 1115/2007, napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Konstatoval, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že manželství účastníků neplní po dobu delší než 3 roky své základní funkce a obnovení manželského soužití, s ohledem na trvale odmítavý postoj žalobce, nelze očekávat. Na rozvratu manželství se výraznou měrou podílela svým jednáním stěžovatelka, neboť zejména z obsahu přestupkových spisů je zřejmé, že v době trvání společného soužití používala proti žalobci fyzické násilí bez ohledu na jeho bezmocnost coby osoby upoutané na invalidní vozík. Soud proto neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §24b odst. 1 zákona o rodině. Za důvodnou nepovažoval ani námitku stěžovatelky, že ve věci rozhodoval podjatý soudce.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje k otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti tzv. statusovým rozhodnutím tak, že ačkoliv nepřípustnost ústavní stížnosti v těchto věcech nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (viz §75 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku. V daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Případná kasace rozhodnutí o rozvodu manželství by totiž znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu (srov. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02 (publ. v ASPI).
Ústavní soud neshledal důvod, aby se v nyní posuzované věci od závěrů vyjádřených v citovaném usnesení (i v dalších obdobných rozhodnutích, např. sp. zn. IV. ÚS 158/05, I. ÚS 617/04, IV. ÚS 654/06, II. ÚS 1944/09) odchýlil.
Z výše uvedeného je zřejmé, proč je ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost nepřípustná a proč tedy nebylo možné zkoumat, zda došlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejích základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud tudíž postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj