ECLI:CZ:US:2010:2.US.633.10.1
sp. zn. II. ÚS 633/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 12 C 75/2007-151 ze dne 1. 2. 1008, rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 206/2008-281 ze dne 26. 6. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 5377/2008-319 ze dne 24. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů prvého a druhého stupně, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 2008/1 a 2008/2 v k.ú. Příbram, okres Příbram a dále zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy shodně dospěly k závěrům, že z hlediska tvrzení stěžovatele, dle nějž zrušením odsuzujícího rozhodnutí o propadnutí majetku se mu vlastnické právo obnovilo s účinky ex tunc, nebyl dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Soudy v této souvislosti odkázaly na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.), týkajícího se vztahu určovacích žalob k žalobám o nárocích podle restitučních předpisů. Dále shodně konstatovaly, že v daném případě nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti, neboť předchozí soudní řízení, v nichž se jednalo i o vlastnictví předmětných pozemků, musela u stěžovatele objektivně vyvolat pochybnost, zda je vlastníkem, a stěžovatel proto nemohl být v dobré víře oprávněného držitele. Rovněž ani rozhodnutí okresního úřadu a ministerstva financí nejsou takovými tituly, které by mohly založit dobrou víru stěžovatele, že je vlastníkem, neboť nejsou rozhodnutími způsobilými k nabytí vlastnického práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že je vlastníkem předmětných pozemků, které nejdříve pozbyl na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1982, č.j. 2 T 56/82, jímž byl uznán vinným trestným činem opuštění republiky a byl mu vysloven trest propadnutí majetku. Tento rozsudek však byl v rámci rehabilitačního řízení zrušen Okresním soudem v Příbrami dne 7. 12. 1990, sp. zn. Rt 210/90. Dle tvrzení stěžovatele mu následně předmětné pozemky byly vydány, a to na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami ze dne 23. 10. 1992 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 1. 6. 1993, č.j. 221/1925/1993 a stěžovatel byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Vzhledem k tomu, že mu byly pozemky vydány, vzal stěžovatel zpět žalobu, jíž se domáhal vydání předmětných pozemků dle zák. č. 87/1991 Sb. a řízení bylo zastaveno. V roce 2004 byla zákrokem státních orgánů jako vlastník zapsána Česká republika.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů a dovozuje, že jako laik nemohl závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, dovodit. Pozemky držel v dobré víře od roku 1992 do roku 2004 a řádně platil daň z nemovitosti. Pro případ neuznání jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě dohody o vydání věci spolu se zápisem v katastru nemovitostí je nepochybné, že je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě vydržení.
Ústavní soud předesílá, že totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele ze dne 14. 11.2008, směřující rovněž proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 12 C 75/2007-151 ze dne 1. 2. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 206/2008-281 ze dne 26. 6. 2008, obsahující v podstatě totožnou argumentaci, se již zabýval ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2809/08 ze dne 3. 12. 2008. V tomto usnesení, kterým byla ústavní stížnosti odmítnuta jako neopodstatněná, první senát Ústavního soudu konstatoval, že se musí přiklonit k závěru, že tomu, aby se stěžovatel úspěšně domohl ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.). Rovněž uvedl, že v daném případě se stěžovatel sice původně domáhal navrácení předmětných pozemků cestou restituční žaloby (žaloba na vydání), nicméně následně ji vzal zpět, čímž se prakticky připravil o možnost úspěšně se v rámci příslušných restitučních předpisů domáhat konstituování svého vlastnického práva k předmětným pozemkům. Následně podaná žaloba na určení vlastnictví podle Ústavního soudu již nemohla být oním prostředkem, jímž se stěžovatel mohl úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť předmětem řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, byla ochrana již existujícího vlastnického práva stěžovatele, podle něhož nikdy nepřestal být legitimním a legálním vlastníkem nemovitostí, uplatňovaná proti státu. Za ústavně souladný považoval Ústavní soud i způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou vydržení vlastnického práva.
Na podrobné odůvodnění uvedené v rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 2809/08 vycházející právě ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, které je povinen respektovat, Ústavní soud plně odkazuje.
Ústavní soud zdůrazňuje, že neopodstatněnost ústavní stížnosti je v tomto případě dána i tím, že stěžovatel zcela neracionálně opakovaně podává ústavní stížnosti proti rozhodnutím, která již byla Ústavním soudem přezkoumána. Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že ústavní stížnost je nyní podávána i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele.
Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu totiž nebylo meritorně rozhodováno, ale pouze bylo posuzováno, zda se ve věci jedná o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam a zda se tedy jedná o dovolání přípustné dle ust. §237 odst.3 o.s.ř. Z hlediska nyní projednávané ústavní stížnosti může toto rozhodnutí mít vliv pouze na posouzení zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů - dále jen zákon o Ústavním soudu).
Stěžovatel přitom sice rozhodnutí Nejvyššího soudu svou ústavní stížností napadá, nicméně nevznáší proti němu žádné námitky.
Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že Nejvyšší soud, který se v napadeném rozhodnutí zabýval výhradně otázkou procesní, v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelem. Své závěry o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu i judikaturu Ústavního soudu, týkající se dané problematiky. Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval .
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu