ECLI:CZ:US:2010:2.US.709.10.1
sp. zn. II. ÚS 709/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AZ FARM s. r. o., IČ 27112632, se sídlem Sázená 38, 273 24, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, se sídlem W. Churchilla 2, 130 59 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 18 C 427/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 805/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2550/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 18 C 427/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 805/2006 byla s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, neboť se v případě stěžovatelky jednalo o nárok postoupený. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2550/2007 odmítl dovolání stěžovatelky.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byla tvrzená protiústavnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Avšak II. senát Ústavního soudu neshledal důvod, proč se od tohoto nálezu odchýlit, a to ani na základě stěžovatelčiny argumentace. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v cit. plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 86/08 ze dne 7. 2. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2523/09 ze dne 7. 10. 2009).
Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelky coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, konkrétně do jejího ústavně garantovaného majetkového práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.
Také ohledně dalších námitek stěžovatelky (nečinnost vedlejšího účastníka, str. 3 ústavní stížnosti) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1788/09 ze dne 12. 8. 2009).
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu