ECLI:CZ:US:2010:2.US.711.10.1
sp. zn. II. ÚS 711/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usneseni Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010 č. j. 33 Cdo 2128/2008-183, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007 č. j. 26 Co 282/2007-164 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 10. 2006 č. j. 9 C 19/2002-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení jeho práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a "čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě", zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a příslušného spisu Okresního soudu v Berouně Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 10. 2006 č. j. 9 C 19/2002-142 bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci Janu Semlbauerovi (dále jen "žalobci") částku 384.900,- Kč s příslušným úrokem z prodlení od 31. 5. 1998 do zaplacení (výrok I.), pokud jde o částku 115.100,- Kč s příslušenstvím bylo řízení o žalobě zastaveno (výrok II.) a dále soud prvého stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Stěžovatel napadl rozsudek soud prvého stupně v jeho I. a III. výroku odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2007 č. j. 26 Co 282/2007-164 tak, že rozsudek soudu prvého stupně v napadeném výroku I. změnil a žalobu co do částky 134.900,- Kč s příslušenstvím zamítl; ve zbývající části výroku ohledně částky 250.000,- Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením ze dne 7. 1. 2010 č. j. 33 Cdo 2128/2008-183, aniž by se věcí samou zabýval, a to pro nezpůsobilé dovolací důvody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předeslal, že mu s ohledem na skutečnost, že se dovolací soud meritem věci nezabýval, nezbylo než svá tvrzení opětovně uvádět před Ústavním soudem. Dle názoru stěžovatele žalobce v řízení neprokázal, že by stěžovateli skutečně půjčil částku ve výši 500.000,- Kč a že tedy nárok, který mu byl přisouzen, má oporu v provedených důkazech. Poukázal v tomto směru na nepravdivá tvrzení žalobce a nevěrohodné důkazy, ze kterých obecné soudy ve věci vycházely, aniž by se vypořádaly s extrémními rozpory, které mezi důkazy v průběhu dokazování vznikly. Pokud by tak soudy dle přesvědčení stěžovatele učinily, stěží by mohly žalobci přiznat právo pohledávky vůči stěžovateli. Písemné ujednání v pouhé smlouvě o půjčce neznamená, že žalobce není povinen prokazovat důvod a výši takového ujednání za situace, kdy stěžovatel jako žalovaný takové údaje sporuje a vyvrací, neboť i písemně stvrzené skutečnosti nelze hodnotit bez dalšího, zvláště když jsou dokonce vyvráceny dalšími důkazy. Stěžovatel zdůraznil svůj názor, že smlouva nebyla směnkou, a tedy její jednotlivá ujednání by měla být předmětem hodnotících úvah v souvislosti s provedenými důkazy, neboť v jejich kontextu muselo být v projednávané věci nahlíženo na smlouvu se značnou rezervou. Jinak by došlo k situaci, že by se nemuselo vůbec u písemně formulovaných závazků provádět žádné dokazování ohledně jejich vzniku. Z výše uvedeného stěžovatel dovodil, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, jejich závěry neodpovídají provedeným důkazům a jsou s nimi v extrémním rozporu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu dovolání stěžovatele a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela pouze přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07).
V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatel soudům vytýkal, že z provedených důkazů nezjistily správně skutkový stav věci a následně věc nesprávně právně posoudily. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel tím ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci, kdy předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí a teprve jeho prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ stěžovatelova dovolání, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel (srov. např. usnesení III. ÚS 510/06 ze dne 26. 4. 2007, IV. ÚS 804/07 ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu