ECLI:CZ:US:2010:2.US.716.08.1
sp. zn. II. ÚS 716/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové 4, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2006 č. j. 3 T 234/2005-331, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 10 To 461/2006-350, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007 č. j. 6 Tdo 1387/2007-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, tvrdě, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2006 č. j. 3 T 234/2005-331, byl stěžovatel (společně se spoluobviněným Ing. J. Č.) uznán vinným trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Předmětné trestné činnosti se oba dopustili tak, že dne 25. 4. 2003 v Liberci, poté, co obžalovaný Č. s vědomím, že bude jednat v souladu s vůlí stěžovatele, v pozici bílého koně převzal funkci jednatele společnosti NO LIMITS, spol. s r.o., udělil plnou moc A. Z. k provedení veškerých úkonů souvisejících s uzavřením leasingových smluv mezi společnostmi NO LIMITS, spol. s r.o., a ŠkoFin, s.r.o., na tři osobní vozy Škoda Suberb, blíže popsané ve výroku rozsudku, a k následnému převzetí těchto vozidel, kdy téhož dne A. Z. smlouvy uzavřel a po uhrazení vstupních plateb vozidla společně se stěžovatelem u prodejce Cartec MB, s.r.o., v Mladé Boleslavi převzali, přičemž stěžovatel s nimi poté naložil blíže nezjištěným způsobem. Oba obžalovaní přitom od počátku jednali s vědomím, že závazkům nedostojí a leasingové splátky hradit nebudou, čímž společnosti ŠkoFin, s. r.o., způsobili škodu ve výši 2.528.270,- Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, jenž bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 10 To 461/2006-350, podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2007, č. j. 6 Tdo 1387/2007-398, a to dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. Námitky, které vznáší v projednávané ústavní stížnosti, směřuje proti způsobu, jakým obecné soudy prováděly důkazy a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily. Stěžovatel je přesvědčen, že "dokazování v hlavním líčení trpí neodstranitelnou procesní vadou", neboť soud prvního stupně, navzdory upozornění ze strany obhájce stěžovatele na nepoužitelnost dále zmíněných důkazů, opřel své závěry o výpovědi spoluobžalovaného Č. a svědků M. a Z., které byly pořízeny před zahájením trestního stíhání stěžovatele, tudíž bez účasti jeho obhájce. Tyto osoby nadto vypovídaly v hlavním líčení odlišně od svých výpovědí z přípravného řízení, ale ani s těmito rozpory se nalézací soud nevypořádal. Obhajobou stěžovatele v otázce procesní použitelnosti jednotlivých důkazů a postupu soudu prvního stupně se poté nezabýval ani Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Hodnocení soudy provedených důkazů bylo v důsledku shora popsaných skutečností provedeno výlučně v neprospěch stěžovatele a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi označil námitky stěžovatele za ryze účelové. Dle jeho vyjádření byly důkazy provedeny a následně hodnoceny zcela v souladu s trestním řádem. Konkrétně ve vztahu k výslechům svědků M. a Z. uvedl, že oba svědci byli soudem osobně vyslechnuti v rámci hlavních líčení konaných dne 16. 8. 2006 a 9. 10. 2006 a soud při hodnocení důkazů vycházel z obsahu těchto jejich výpovědí. Pokud je v protokolech o hlavních líčeních uvedeno, že svědci vypovídají shodně jako v řízení přípravném, je tento postup zcela v souladu s §55b odst. 3 trestního řádu, kdy stěžovatel i jeho obhájce správnost protokolace v rámci hlavního líčení a ani poté, co se s obsahem protokolů měli možnost seznámit, nenamítli, ani netrvali na doslovné protokolaci ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. V dalším odkázal Okresní soud v Mladé Boleslavi na písemné odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že v trestní věci stěžovatele bylo postupováno plně v souladu se zákonem, dokazování proběhlo v rozsahu pro objasnění věci dostatečném, důkazy byly hodnoceny objektivně a meritorní rozhodnutí je jimi podloženo. Ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla podle jeho názoru porušena.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, především z důvodu obsahové shody ústavní stížnosti s již dříve podaným dovoláním. Ke stěžovatelem tvrzené nepoužitelnosti některých důkazů poznamenal, že danou otázkou se zabýval již odvolací soud na straně 2 a 3 svého usnesení, kde se věnoval také celé problematice dokazování.
Stěžovatel v replice na podaná vyjádření setrval na svém stanovisku obsaženém již v ústavní stížnosti, tj. že zmiňovaní svědci vypovídali v hlavním líčení odlišně od přípravného řízení, což lze doložit protokoly z řízení i přehráním uložených zvukových záznamů. Slovní spojení "k věci uvádí shodně a dodává" je obecná fráze, která byla zapisovatelkou použita, aniž by toto konstatování mělo oporu na záznamovém zařízení. Pokud jde o námitky nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení, ty zůstaly bez adekvátní odezvy ze strany obecných soudů prakticky až doposud.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve způsobu, jakým obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy. Konkrétně tvrdí, že soud prvního stupně vydal rozsudek o vině a trestu v důsledku hodnocení procesně nepoužitelných důkazů, a to svědecké výpovědi Š. M., A. Z. a výpovědi spoluobžalovaného Ing. J. Č., provedených v rámci přípravného řízení ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Toto tvrzení nemá dle zjištění Ústavního soudu ovšem oporu ve spisovém materiálu. Z něho vyplývá, že všechny jmenované osoby byly vyslechnuty v rámci hlavních líčení konaných dne 16. 8. 2006 a 9. 10. 2006, přičemž v příslušných protokolech je výslovně uvedeno, že tyto osoby vypovídaly shodně jako v přípravném řízení. Lze proto přisvědčit Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, který ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že soud při hodnocení důkazů vycházel z obsahu výpovědí učiněných v hlavním líčení. V daném směru se tedy stěžovatelova argumentace stran procesní nepoužitelnosti předmětných svědeckých výpovědí jeví naprosto irelevantní.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně nepřesností v protokolaci hlavního líčení, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel, ač zastoupen advokátem, takovou nepřesnost v průběhu předchozího řízení nenamítal.
Protokol o jednání má charakter veřejné listiny a je nutno jej považovat za důkaz o průběhu jednání. Z přepsaného protokolu o hlavním líčení pak soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o správnosti přepisu takového protokolu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005, dostupné na www.nsoud.cz). Z ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu, ve spojení s ustanovením §41 odst. 6 trestního řádu, lze dále dovodit, že obviněný, resp. jeho obhájce si mohou opatřit kopii protokolu o hlavním líčení, případně do tohoto protokolu o hlavním líčení mohou bez větších problémů nahlédnout a pořídit si z něj výpisky či poznámky. Je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam (§55b odst. 1 trestního řádu), do protokolu se zaznamená jeho podstatný obsah (§55b odst. 5 trestního řádu). To jinými slovy znamená, že v protokolu o hlavním líčení nemusí být zaznamenáno vše, co bylo v jeho průběhu zachyceno na zvukový záznam. Potom lehce může nastat situace, kdy obhájce obžalovaného má na úplnost protokolu z hlediska zachycení podstatného obsahu jiný názor než vyšší soudní úředník či protokolující úředník, přibraný jako zapisovatel (viz §55b odst. 2, 6 trestního řádu), nebo dokonce je toho názoru, že protokol o hlavním líčení z hlediska významu obsahu neodpovídá tomu, co bylo v hlavním líčení tou kterou vyslýchanou osobou proneseno a zachyceno na zvukový záznam. Nastane-li popsaná situace, je na obviněném, respektive jeho obhájci, aby proti písemnému vyhotovení protokolu uplatnil námitky způsobem popsaným v §57 odst. 1 trestního řádu, podle kterého o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.
V projednávaném případě však stěžovatel ani jeho obhájce dané možnosti nevyužili, přičemž prostřednictvím ústavní stížnosti není možno dohánět to, co stěžovatel zameškal v předchozím trestním řízení, v němž jsou prostředky zjednání nápravy zvláště rozvinuté.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že takto uplatněná výhrada by mohla předmětná rozhodnutí, co do přijatých závěrů, stěží jakkoliv ovlivnit, neboť obsah protokolů, pořízených při hlavních líčeních, s nimiž se Ústavní soud seznámil nahlédnutím do trestního spisu, nepotvrzuje oprávněnost stěžovatelových námitek ve vztahu k údajné rozpornosti svědků M., Z. a spoluobžalovaného Č., panující ve výpovědích učiněných v přípravném řízení a posléze u hlavního líčení. Ústavní soud v tomto ohledu souhlasí s prohlášením odvolacího soudu, který na straně třetí odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba svědci i spoluobžalovaný Č. vypovídali v hlavním líčení shodně jako v přípravném řízení, byť s odstupem času ne se všemi podrobnostmi. Spoluobžalovaný Č. přesvědčivě vypověděl (č. l. 298 až 300 spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi), že byl pouze formálním zástupce firmy, tzv. bílým koněm, jeho činnost spočívala v podepisování různých dokladů, vícekrát i prázdných papírů. Byl to právě stěžovatel, kdo ho pro jednatelství firmy NO LIMITS, spol. s r.o., zjednal, zařídil všechny formality s tím spojené, a podle jehož pokynů poté postupoval. O leasingových smlouvách nic nevěděl, auta nikdy neviděl, potvrzení o tom, že mu tato auta byla předána, mu rovněž nic neříká. Svědkyně M., pracovnice společnosti Cartec MB, s.r.o., v Mladé Boleslavi, u hlavního líčení uvedla, že ji poprvé kontaktoval pan R., který "sám přišel na salon a poptával vozy", pak už se spolu kontaktovali pouze telefonem, přičemž pana R. v něm poznala. Výslovně dále potvrdila, že vše ohledně vozů zařizoval pan R., pana Z.u viděla poprvé, až když si přijeli pro ty vozy, přičemž on pouze podepisoval smlouvy na základě plné moci (č. l. 301 předmětného spisu). Totéž vypověděl i svědek Z.
Ve světle shora naznačených skutečností nelze stěžovateli přisvědčit ani v té části argumentace, v níž polemizuje s hodnocením důkazů, zejména svědeckých výpovědí, a v níž obecným soudům vytýká porušení zásady in dubio pro reo. Toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Předpoklady pro použití zmíněné zásady in dubio pro reo tudíž nebyly splněny.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že neshledal v postupu obecných soudů v trestním řízení vytýkané porušení práva na spravedlivý proces. Obecné soudy naopak zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě přípustných důkazních prostředků, v řízení provedených, dospěly k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, po celou dobu řízení byl právně zastoupen a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu (nevyjímaje možnost klást všem svědkům otázky).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu