Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 18.02.2010, sp. zn. II. ÚS 775/06 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 29/56 SbNU 327 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.775.06.1
Ke vztahu výpovědi z nájmu bytu a zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy
Právní větaPři rozhodování o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (ve znění do 30. 3. 2006) musí soud posuzovat i otázku důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák., a to s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, tj. na okolnosti na straně nájemce i pronajímatele (vlastníka) bytu.Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu vlastníkovi bytu, přičemž práva nájemce nejsou rozhodnutími soudů ani v řízeních jim předcházejících dotčena, postupují způsobem, který je v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu.
ECLI:CZ:US:2010:2.US.775.06.1
sp. zn. II. ÚS 775/06NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. února 2010 sp. zn. II. ÚS 775/06 ve věci ústavní stížnosti I. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2006 č. j. 26 Cdo 1423/2006-166, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2006 č. j. 19 Co 2982/2005-135 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2005 č. j. 18 C 240/2005-102, jimiž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelce, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení.VýrokÚstavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 240/2005 bylo zjištěno následující:Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu bytové jednotky č. 1076/21 - bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím o podlahové ploše 75,61 m2, prvé kategorie, v 6. podlaží domu č. p. 1076 v ulici Jizerská 2 v Českých Budějovicích, kterou dal žalobce L. M. (dále též "vedlejší účastník") stěžovatelce. Dále okresní soud rozhodl, že nájem bytu stěžovatelky skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která začne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že stěžovatelka je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu.O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a)obč. zák., neboť v době dání výpovědi existovala bytová potřeba vedlejšího účastníka. Za správné označil i závěry, které učinil nalézací soud s odkazem na ustanovení §3 odst. 1obč. zák., kdy je třeba vzít v úvahu nejen okolnosti na straně nájemce (zejména jeho zdravotní stav), nýbrž i okolnosti na straně pronajímatele (míra naléhavosti jeho bytové potřeby, okolnost, že původně vlastnil dva byty, možnost bydlení u rodičů).Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c)o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Odkázal na svou judikaturu týkající se posouzení věci podle §3 odst. 1obč. zák., kde zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností, významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.Stěžovatelka napadla uvedené rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že v řízení především namítala, že daná výpověď je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1obč. zák., a to z důvodů existujících na straně stěžovatelky i na straně vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že i přes lékařské zprávy o zdravotním stavu stěžovatelky a výslech ošetřujícího lékaře nejsou důvody k tomu, aby vedlejšímu účastníkovi odepřel jeho právo, přičemž dovodil, že ke zhoršení psychického stavu stěžovatelky může dojít i v důsledku jiné situace, než je stěhování. Přitom jednotlivé předložené důkazy pouze konstatoval a v podstatě je nehodnotil a nevysvětlil, proč některým z nich uvěřil a jiným nikoli. Odvolací soud pak provedl některé důkazy, které účastníci navrhli během odvolacího jednání, a zamítl pro nadbytečnost návrh stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku ohledně jejího zdravotního stavu. V odůvodnění rozsudku pak pouze konstatoval, že zdravotní stav stěžovatelky byl dostatečně zjištěn důkazy provedenými soudem prvního stupně. Soudy obou stupňů tak nepostupovaly v souladu s §132o. s. ř. ani v souladu s §153 odst. 1o. s. ř. a §157 odst. 2o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o úplnosti a správnosti právního posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1obč. zák. soudem prvního stupně. Dle stěžovatelky nemá tento závěr odvolacího soudu oporu v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který hodnotil provedené důkazy jen ve vztahu k potřebě vedlejšího účastníka, nikoli ve vztahu k tomu, zda není přivolení k výpovědi z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy. Na dokreslení celé situace stěžovatelka uvádí, že jí vedlejší účastník ještě před uplynutím doby, kdy měl nájem skončit, nabízel řešení její bytové situace, která pro ni není přijatelná už jen proto, že nabízený byt nelze označit jako přiměřený náhradní byt.K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích vyslovil přesvědčení, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť v řízení postupoval v souladu s občanským soudním řádem i občanským zákoníkem, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i obsah spisu. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud jako na další přezkumnou instanci. Rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Poukazuje na to, že stěžovatelka měla přednostní právo předmětný byt odkoupit. Toto právo nevyužila, a musela si tak být vědoma toho, že zůstane jen nájemkyní bytu, i když dojde ke změně jeho vlastníka. Dle něj soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy, tyto řádně zhodnotil a správná jsou i zjištění, která z těchto důkazů učinil. Dostatečně se zabýval i zdravotním stavem stěžovatelky. Rovněž právní závěr řádně odůvodnil, takže nelze říci, že by porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Protože jeho závěry odpovídaly tomu, co bylo zjištěno z provedených důkazů, odvolací soud zcela vyšel z těchto skutkových zjištění a zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na provedení znaleckého posudku. Pokud doplnil dokazování, potom provedené důkazy řádně zhodnotil a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla vůči jeho rozhodnutí žádné námitky. Pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyslovil přesvědčení, že jím žádná újma na ústavních právech nebyla stěžovatelce způsobena.Vedlejší účastník, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.V replice na podaná vyjádření stěžovatelka setrvala na svých argumentech uplatněných v ústavní stížnosti. K tvrzení krajského soudu, že stěžovatelka mohla předmětný byt odkoupit, přičemž tohoto práva nevyužila, uvedla, že tuto okolnost nelze hodnotit k její tíži, neboť měla zájem byt odkoupit, ale žádná banka jí nebyla ochotna poskytnout potřebný úvěr (cena bytu se pohybovala v částce šestkrát vyšší, než byla výše ceny, za kterou se v dané době a lokalitě obdobné byty prodávaly). Nesouhlasí ani s argumentem okresního soudu, že majitel bytu má právo na uspokojování svých bytových potřeb a toto právo má přednost před právy nájemců bytů a před ochranou vůči výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy.Ústavní stížnost není důvodná.Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83Ústavy). Takové rozhodnutí je možno považovat za odporující článku 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod a článku 1Ústavy pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí hlavy páté Listiny, a bylo by tak zasaženo do některého ústavně zaručeného základního práva. Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy, konkrétně, zda z ústavního pohledu může obstát jejich právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1obč. zák. coby obecného ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Ustanovení čl. 11 odst. 3Listiny, podle něhož vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Podle ustanovení §3 odst. 1obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy lze - jak již Ústavní soud judikoval - považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383)].Omezení vlastnického práva zákonem se může dít pouze za podmínky, že je respektována zásada, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Na základě ustanovení §3 odst. 1občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Takový postup by totiž vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4Listiny základních práv a svobod. Soudní praxe je ustálena v tom, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a)obč. zák., nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2692003, sp. zn. 26 Cdo 1359/2005). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1obč. zák., je však vždy nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá, tedy pronajímatele. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2278/2002, sp. zn. 26 Cdo 3553/2007). Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jinak jde o posouzení neúplné, a tedy nesprávné.K uvedené problematice se v minulosti vyjadřoval i Ústavní soud, který mj. připustil, že ústavněprávní přezkoumání rozhodnutí soudu zabývající se interpretací a aplikací neurčitého pojmu uvedeného v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák odkazem na "dobré mravy" není vyloučeno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 389/01 ze dne 25. 2. 2003 (N 25/29 SbNU 215)]. Interpretace §3 odst. 1obč. zák. musí vycházet z toho, že nemůže být základem pro neúměrné rozšíření práva soudu na uvážení.V projednávané věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a)obč. zák. je naplněn, a žalobě vyhověly. Přitom dovodily, že daná výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zjišťovaly soudy okolnosti na straně pronajímatele (míru naléhavosti jeho bytové potřeby, okolnost, že původně vlastnil dva byty, možnost bydlení u rodičů) i na straně stěžovatelky (dobu, po kterou byt užívala, její zdravotní stav a důsledky, které by mohly nastat přestěhováním). Obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou důvody k tomu, aby žalobci bylo jeho právo odepřeno. Dle názoru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, veškerými zdravotními důvody se lze úspěšně bránit ve fázi výkonu rozhodnutí, kdy bude nutné, aby žalobce zajistil pro stěžovatelku takový byt, který bude pro ni vhodný i z hlediska jejího zdravotního stavu. Za situace, kdy psychický stav stěžovatelky není přechodný a z jejího života nejsou vyloučeny ani jiné zátěžové situace, by tato výhoda byla v hrubém nepoměru s právy žalobce. Oba soudy zvažovaly i okolnost, že stěžovatelka měla možnost byt odkoupit, a pokud tak neučinila, musela si být vědoma toho, že její nájemní vztah nemusí trvat stále. Je tedy zřejmé, že obecné soudy při posuzování otázky důvodnosti aplikace §3 odst. 1obč. zák. musely zvažovat a také zvažovaly jednak ochranu práva vlastnického a také ochranu práva na zdraví. Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně omezovat zákonem, nicméně taková omezení se musí vztahovat rovným způsobem na všechny vlastníky. Úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž lze vyvodit závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně oprávněného (vlastníka). Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 389/01). Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval soudy k přijetí rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž odvolací soud rovněž uvedl, proč stěžovatelkou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně jejího zdravotního stavu nebude proveden (provedené dokazování ke zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně na základě zpráv ošetřující lékařky i psychiatričky, včetně jejího výslechu, považoval za dostatečné).Stejně tak Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska zpochybňovat ani právní závěry dovozené ze skutkového stavu, a to jak ve vztahu k naplnění podmínek §711 odst. 1 písm. a)obč. zák., tak ohledně interpretace a aplikace §3 odst. 1obč. zák. Obecné soudy řádně odůvodnily, proč byla poskytnuta ochrana právu vlastnickému za situace, kdy vlastník bytu je významně omezen z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnického práva v té jeho obsahové složce, která souvisí s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní. Další omezení, spočívající v nemožnosti stěžovatelku z bytu vůbec vyklidit, považoval soud za nepřiměřenou redukci vlastnického práva. Rovněž právo stěžovatelky na ochranu zdraví nebylo soudy opomenuto, přičemž bylo objasněno, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu faktický zásah do tohoto práva neznamená a ochranu práva na zdraví stěžovatelky bude nutno zajistit zejména při poskytnutí náhradního bytu. Jestliže obecné soudy v projednávané věci poskytly právní ochranu vlastníkovi bytu, přičemž práva stěžovatelky nebyla rozhodnutími soudů ani v řízeních jim předcházejících dotčena, postupovaly soudy způsobem, který je v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu.Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nevykazují znaky svévole v podobě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, zakázané čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1Ústavy a čl. 2 odst. 2Listiny, a nezasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny, proto ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítl.
Odlišné stanovisko soudce Stanislava BalíkaV této věci jsem hlasoval pro zrušení napadených rozhodnutí. Při hlasování jsem myslel na Kousek hovězího. Nádhernou povídku Jacka Londona z boxerského prostředí mám v paměti od prvého klukovského čtení. Úcta ke stáří či slabším a korektnost k soupeři, jinak řečeno dílčí prvky solidarity, se mi ukázaly být tak markantními hodnotami, že je nebylo lze přehlédnout ani v naturalisticky líčeném drsném prostředí...Příběh pod sp. zn. II. ÚS 775/06 se mi ostatně protnul nejen s Odysseou severu. Vzpomněl jsem si na něj ihned i při poslechu prezidentova novoročního projevu na počátku roku 2010. Měli bychom si více všímat toho, zda ten druhý nepotřebuje naši pomoc...Nemohl jsem si nepoložit otázku, zda by se v okruhu mých názorových vzorů a souputníků našel někdo, kdo by podal či dokonce dohnal do trpce vítězného konce žalobu, o níž obecné soudy rozhodovaly...Nemohl jsem si nad četbou spisu nevybavit slovo absurdita při děsivé představě absolutní ochrany vlastnického práva či asertivity při prosazování takového lidsky poněkud obtížněji odůvodnitelného postupu. Vadí mi opomíjení úvahy, že "nemusím mít vše, co vidím", i představa, že nárok je třeba uplatnit již jen proto, že mi svědčí. Což stárne dnešní klukokracie tak rychle, že nemá čas na trpělivost?x x xVe prospěch aplikace §3 občanského zákoníku jsem se opakovaně vyjadřoval prokazatelně od roku 1994 (srov. S. Balík, Dvakrát o dobrých mravech v bytovém právu, Reality-profit č. 11/1994, str. 29).Rok před podáním této ústavní stížnosti jsem se spoluautorky podílel na publikaci, v níž čtenář nalezne i tento text:"Situací sui genesis je střet potřeby bytu §711 odst. 1 písm. a) obč. zákoníku na jedné a zájmu starého osamělého nájemce či starých osamělých společných nájemců - manželů na dožití v bytě na druhé straně. To, že se zde "přimluvíme" za takové nájemce a budeme pronajímatele zrazovat od podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nedojde-li k dohodě a dobrovolnému přestěhování do náhradního bytu, má ostatně i oporu ve většině soudních rozhodnutí. Námitka pronajímatele, že skončením nájmu se chce pouze bránit případnému budoucímu přechodu nájmu a že se nehodlá domáhat faktického vyklizení předmětného bytu, by soudem neměla být akceptována a honorována." (srov. S. Balík, J. Hrubý, P. Krtková, H. Pokorná, Výpovědní důvody z nájmu bytu. Komentář k ustanovení §711 občanského zákoníku, 4. vydání podle právního stavu k 1. 3. 2005. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, str. 152).Nevidím zásadního rozdílu mezi nájemcem starým a vážně nemocným. Ještě jedna citace z téže publikace:"Spory o přivolení z nájmu bytu jsou v jednom atypické. K soudu nezřídka svedou cestu účastníků, kteří by se - nebýt v minulosti přidělování bytů národními výbory a posléze restituce a privatizace domovního fondu - nikdy do žádného sporu nedostali. Může přitom jít o situace, kdy přestože obě strany mají a vnímají své oprávněné a legitimní pochopitelné zájmy, soud rozhodne vždy pouze ve prospěch jedné z nich. Soudní rozhodnutí může být stěží kompromisem. To je nepopiratelný argument, proč dát přednost dohodě.".V nyní souzené věci jde o variantu poněkud odlišnou. Byt stěžovatelky byl kupován s vědomím, že je obsazen nájemkyní, a tedy, pokud jde o jeho případné uvolnění, s vědomým rizikem kupujícího...x x x Ano, zbyla mi pouze vanitas vanitatum. Jako původně určený soudce zpravodaj jsem si představoval, že odůvodnění vyhovujícího nálezu by znělo následovně:"Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo, neboť - jak vyplyne z následujícího textu - napadená rozhodnutí obecných soudů jsou poznamenána extrémním nesouladem mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry.Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy, rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy, konkrétně, zda z ústavního pohledu může obstát jejich právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. coby obecného ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy lze - jak již Ústavní soud judikoval - považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383)].Soudní praxe je ustálena v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2692003, sp. zn. 26 Cdo 1359/2005). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je však vždy nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá, tedy pronajímatele. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2278/2002, sp. zn. 26 Cdo 3553/2007). Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jinak jde o posouzení neúplné, a tedy nesprávné.K uvedené problematice se v minulosti shodně se soudní judikaturou vyjadřoval i Ústavní soud, který mj. připustil, že ústavněprávní přezkoumání rozhodnutí soudu zabývající se interpretací a aplikací neurčitého pojmu uvedeného v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odkazem na "dobré mravy" není vyloučeno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 389/01 ze dne 25. 2. 2003 (N 25/29 SbNU 215)].V projednávané věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je naplněn, a žalobě vyhověly. Přitom dovodily, že daná výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti sice zjišťovaly okolnosti na straně pronajímatele (míru naléhavosti jeho bytové potřeby, okolnost, že původně vlastnil dva byty, možnost bydlení u rodičů) i na straně stěžovatelky (dobu, po kterou byt užívala, její zdravotní stav a důsledky, které by mohly nastat přestěhováním). I přes jednoznačné lékařské zprávy a výslech ošetřujícího psychiatra však dospěly k závěru, že nejsou důvody k tomu, aby žalobci bylo jeho právo odepřeno. Dle názoru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, veškerými zdravotními důvody se lze úspěšně bránit ve fázi výkonu rozhodnutí, kdy bude nutné, aby žalobce zajistil pro stěžovatelku takový byt, který bude pro ni vhodný i z hlediska zdravotního stavu. Za situace, kdy psychický stav stěžovatelky není přechodný a z jejího života nejsou vyloučeny ani jiné zátěžové situace, by tato výhoda byla v hrubém nepoměru s právy žalobce. Oba soudy zvažovaly i to, že stěžovatelka měla možnost byt odkoupit, a pokud tak neučinila, musela si být vědoma toho, že její nájemní vztah nemusí trvat stále. Při střetu dvou ústavně garantovaných práv - práva na bydlení žalobce a práva na zdraví stěžovatelky tak bez dalšího upřednostnily právo žalobce.Ústavní soud má na rozdíl od názoru soudů obou stupňů za to, že zjištěný zdravotní stav stěžovatelky patří v tomto konkrétním případě mezi rozhodné okolnosti, které mohou podstatně ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi dočasně omezena. K obdobnému závěru dospěla i soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2278/2002). V tomto směru je nutno vyjít ze závěrů lékařských zpráv MUDr. H. K., dle nichž je stěžovatelka dlouhodobě psychiatricky léčena pro vleklou depresivní poruchu, pro niž byla i opakovaně psychiatricky hospitalizována, a pro niž je od r. 1997 v plném invalidním důchodu. Je trvale léčena a užívá antidepresiva. V důsledku tohoto onemocnění je výrazně společensky handicapována a její schopnost odolávat zátěžovým situacím je snížena. V souvislosti s krizovou bytovou situací došlo ke zhoršení úzkostně depresivních příznaků. Vzhledem k charakteru onemocnění jeví se psychická zátěž při nutné změně bydliště natolik veliká, že by mohlo dojít k dalšímu zhoršení stavu s rizikem suiciálního jednání, až k trvalému poškození. Dle zpráv praktické lékařky MUDr. D. K. je stěžovatelka dlouhodobě léčena pro poruchy pohybového aparátu s omezením mobility, choroby interního charakteru a chronické depresivní poruchy, které vedly k přiznání trvalé invalidity. Jakákoli změna zaběhlého životního režimu vedla v minulosti k dekompenzaci, někdy jí zhoršení psychického stavu nedovolí opouštět byt, na který je silně fixována. Dle lékařky by změna bydliště mohla vést k dekompenzaci hlavně psychické a následně nelze vyloučit trvalé následky. MUDr. H. K., slyšena jako svědkyně, pak vypověděla, že stěhování může být u psychicky nemocného člověka spouštěcím faktorem pro zhoršení choroby. Tou největší zátěží je nedobrovolné stěhování a změna prostředí (dobrovolné stěhování by bylo zátěží menší).Pokud soudy i přes uvedené jednoznačné názory lékařů při střetu práva pronajímatele a práva na zdraví stěžovatelky upřednostnily právo pronajímatele s tím, že zdravotními důvody se lze úspěšně bránit až ve fázi výkonu rozhodnutí, a v rámci úvahy, zda nejde o okolnosti, pro něž nelze žalobě vyhovět, k nim nepřihlédly, již z tohoto důvodu nelze považovat právní posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. za ústavně konformní. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563), při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby - je-li to možné - zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Argument soudů, že právo majitele bytu na uspokojování svých bytových potřeb má přednost před právy nájemce bytu i před ochranou vůči takovému výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, tedy nemůže obstát. Takové pojetí práva majitele bytu by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bylo na výkon práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu neaplikovatelné.Při zvažování důvodnosti užití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nemůže obstát ani argument soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že stěžovatelka měla možnost byt odkoupit, aby se tak vyhnula budoucímu nejistému postavení nájemce, a této možnosti nevyužila. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka měla zájem byt i přes jeho vysokou cenu odkoupit, ale s ohledem na její nemajetnost, na to, že měla dítě na studiích a že jediným jejím příjmem je po řadu let pouze invalidní důchod, jí žádná banka nebyla ochotna potřebný úvěr poskytnout. Nevyužití předkupního práva proto nelze hodnotit k tíži stěžovatelky.Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují znaky svévole v podobě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, zakázané čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zasahující do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.".Co zbývá dodat?Z hlediska bytové architektury bude jistě možné předmětný byt k vernisáži připravit v úplné dokonalosti...