ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1423.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1423/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 240/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2006, č. j. 19 Co 2982/2005-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. září 2005, č. j. 18 C 240/2005-102, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytové jednotky č. 1076/21 - bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o podlahové ploše 75,61 m2, I. kategorie, v 6. podlaží domu č. p. 1076, v Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která začne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že jako jeho vlastník vstoupil do práv a povinností původního pronajímatele, s nímž žalovaná uzavřela ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu, že vedle předmětného bytu vlastnil žalobce v dřívější době i byt č. 806/13 v domě č. p. 806 V Č. B. (dále jen „byt č. 806/13“), že na základě nabídky vyvěšené v realitní kanceláři byt č. 806/13 prodal K. P., že v bytě č. 806/13 v době prodeje nikdo nebydlel, že nyní nemá žalobce jiný byt, že se svou přítelkyní žije v podnájmu za částku 7.000,- Kč měsíčně a že v současné době uvažuje o založení vlastní rodiny. Dále zjistil, že žalovaná je rozvedená, pobírá invalidní důchod v částce 8.175,- Kč měsíčně, v předmětném bytě bydlí se svou dcerou, která je na mateřské dovolené, a s vnukem, její dva synové jsou již ženatí a mají vlastní byty a v době prodeje předmětného bytu neměla finanční prostředky na jeho zakoupení. Poté vzal za zjištěno, že žalovaná je dlouhodobě léčena pro vleklou těžkou depresivní poruchu, užívá antidepresiva a je výrazně společensky handicapována, že její zdravotní stav přestěhování nevylučuje, že nedobrovolné stěhování by však pro ni bylo nadměrnou zátěží s možností zhoršení zdravotního stavu a s rizikem sebevražedného jednání, že obdobnou zátěží by pro ni byly i jiné zátěžové situace jako jsou smrt blízké osoby, narození dítěte, rozvod, ztráta zaměstnání apod. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobce jako pronajímatel nemá vlastní byt a svou bytovou potřebu uspokojuje bydlením v podnájmu. Současně dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti – s odkazem na ustálenou judikaturu – konstatoval, že se zabýval okolnostmi na straně obou účastníků řízení, na straně žalované zejména jejím nepříznivým zdravotním stavem. Zde uvedl, že psychický stav žalované není přechodný, což by ve svých důsledcích znamenalo, že při jeho zohlednění by nebylo možno k výpovědi z nájmu bytu přivolit nikdy, v důsledku čehož by byla zcela omezena práva žalobce jako vlastníka bytu, a pokračoval, že mohou-li na zdravotní stav žalované nepříznivě působit i jiné zátěžové situace, které nelze z jejího života vyloučit, nelze dovodit, že výpověď z nájmu bytu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy právě s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č. j. 19 Co 2982/2005-135, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se po doplnění dokazování v odvolacím řízení ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., neboť v době dání výpovědi z nájmu bytu existovala bytová potřeba žalobce, který neměl jiný byt a se svou přítelkyní bydlel v podnájmu, za nějž platil 7.000,- Kč měsíčně; přitom podle názoru odvolacího soudu má žalobce jako vlastník právo vybrat si pro uspokojování své bytové potřeby byt, který hodlá užívat, tj. v daném případě předmětný byt. Za správné pokládal odvolací soud rovněž závěry, které soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal soud prvního stupně v úvahu nejen okolnosti na straně nájemce (zejména zdravotní stav žalované), nýbrž i na straně pronajímatele (míra naléhavosti jeho bytové potřeby, okolnost, že původně vlastnil dva byty, možnost bydlení u rodičů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítla, že žalobce je svobodný a že jiným důkazem než jeho výpovědí a výpovědí svědkyně Zimové nebylo prokázáno, že do budoucna plánují rodinu. Zpochybnila rovněž správnost právního závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., a to poukazem na to, že není dána bytová potřeba žalobce ve smyslu citovaného ustanovení. Následně – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1619/2003 a 26 Cdo 2695/2003 – napadla správnost závěru, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zde uvedla, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval okolnostmi na straně pronajímatele; tak především okolnost, že žalobce měl dva byty, soud prvního stupně hodnotil v souvislosti s bytovou potřebou pronajímatele ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. a nikoli při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Za této situace nelze podle dovolatelky přijmout názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zabýval okolnostmi na straně pronajímatele, tedy mírou naléhavosti jeho bytové potřeby, okolností, že původně vlastnil dva byty, možností jeho bydlení u rodičů. Dovolatelka má také za to, že – z důvodů podrobně v dovolání specifikovaných – odvolací soud (a tím i soud prvního stupně) při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nesprávně vyhodnotil okolnosti na její straně, zejména pak okolnosti související s jejím zdravotním stavem. Zdůraznila, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003) nelze vlastnické právo pronajímatele absolutizovat; to by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bylo na výkon práva neaplikovatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i vady uvedené v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Přehlédla ovšem, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních závěrech, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem lze usoudit na existenci bytové potřeby žalobce ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. a tudíž rovněž na naplněnost výpovědního důvodu podle citovaného ustanovení a že uplatněná výpověď z nájmu bytu není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Správnost uvedených právních závěrů dovolatelka v dovolání napadla. Tyto závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že bytová potřeba pronajímatele ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dána především tehdy, nemá-li pronajímatel vlastní byt. Je však zapotřebí zdůraznit, že pro účely existence bytové potřeby ve smyslu citovaného ustanovení se ani nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je naopak třeba chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy pronajímatel má vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě (v bytě), jehož je vlastníkem, a o dům (byt) také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 9. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2223/2002, z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1209/2002). Smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tedy je i to, aby bylo pronajímateli umožněno bydlení ve vlastním domě (bytě), jinak řečeno, aby pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě (bytě) realizovat své vlastnické právo.
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí (jehož správnost nelze v daném případě za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně zpochybnit) dovodil, že bytová potřeba žalobce jako pronajímatele bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dána a je také naplněn výpovědní důvod podle citovaného ustanovení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury.
Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) však rovněž dovodila, že ani v případě, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bude dán, nemusí soud (mimořádně) žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dále rovněž dovodila, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu