ECLI:CZ:US:2010:2.US.832.09.1
sp. zn. II. ÚS 832/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti SHIRFIELD CO LIMITED, se sídlem Kypr, Limassol, Arch. Makarios Ave 232, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín IV/708, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4703/2008 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008 ve věci sp. zn. 16 Co 94/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její práva garantovaná v ustanoveních čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 13 C 149/2004 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka spolu s dalšími žalobci domáhala na České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 12.251.361,90 Kč, vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Hradci Králové. K tvrzené škodě mělo dojít tím, že konkursní soud ve věci úpadce DKS, s. r. o. v rozporu s ustanovením §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), nedal správci konkursní podstaty pokyn k vyloučení jím do soupisu majetku úpadce zahrnutých věcí v majetku právního předchůdce stěžovatelky, ač o vlastnictví těchto věcí nebylo (nemělo být) žádných věcných pochybností. Namísto toho byl právní předchůdce stěžovatelky konkursním soudem vyzván k podání vylučovací žaloby, v důsledku čehož byly předmětné věci právnímu předchůdci stěžovatelky vydány až na základě pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 1994 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 1996).
Městský soud v Praze (Krajský soud v Hradci Králové byl vyloučen z projednávání věci z důvodu podjatosti a věc byla přikázána Městskému soudu v Praze) odvoláním napadené rozhodnutí okresního soudu rubrikovaným rozsudkem v celém rozsahu potvrdil, když dospěl k závěru, že nemá důvod se odchýlit od skutkových závěrů nalézacího soudu, neboť jím provedené hodnocení důkazů neodporuje zásadám logiky. Dovolání bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka má za to, že obecné soudy měly v dané věci zjistit, zda měl konkursní soud v rozhodné době, tj. nejpozději v lednu 1995, k dispozici podklady, na základě kterých mohl (a měl) učinit na základě elementárních úvah spolehlivý právní závěr, že předmětné věci do soupisu majetku úpadce nepatří. Nalézací a odvolací soud se přitom měly dle stěžovatelky řídit zejména kritérii, která pro danou věc vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 29 Cdo 3064/2000. Podle názoru stěžovatelky se tak ovšem nestalo, byť oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí opak. Nadto stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že odůvodnění rozhodnutí obecných nevyhovují požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť opomíjí relevantní listinné důkazy, a naopak reflektují právně irelevantní stanoviska správce konkursní podstaty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jak si je ostatně stěžovatelka sama vědoma, není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv ochrana "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud pouze posuzuje, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. Hodnocením důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval svévolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
V kontextu projednávané věci je třeba nejprve zdůraznit, že petitem své ústavní stížnosti brojí stěžovatelka toliko proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu. Argumentačně nicméně směřuje stěžovatelka svoje námitky via facti výlučně pouze proti rozhodnutí soudu nalézacího; ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího stěžovatelka pouze v obecné rovině konstatuje, že tyto soudy tvrzená pochybení nalézacího soudu nikterak nekorigovaly. Stěžovatelka tedy vůči napadeným rozhodnutím nevznáší žádné konkrétní námitky, natož pak námitky potenciálně relevantní ve smyslu ústavněprávním, a proto se již z tohoto důvodu nabízí závěr o zjevné neopodstatněnosti jejího podání.
Nadto je namístě podotknout, že napadená rozhodnutí již byla Ústavním soudem (byť nemeritorně) přezkoumávána v rámci řízení o ústavní stížnosti zbývajících žalobců vedené pod sp. zn. II. ÚS 767/09; na relevantní části odůvodnění usnesení vydaného v tomto řízení proto stačí na tomto místě dále uvedenými citacemi odkázat.
Lze přisvědčit názoru stěžovatelů, že možnost správce konkursní podstaty zapsat majetek, o němž jsou pochybnosti, do soupisu podstaty, není neomezená. V rámci dohledové činnosti soudu ve smyslu ust. §12 ZKV je konkursní soud povinen zkoumat důvodnost takovýchto pochyb. Jde zejména o dodržení měřítka proporcionality, což znamená, že důvodnost pochyb ve smyslu ust. §19 odst. 1 ZKV musí být poměřována závažností zásahu. Jinými slovy, takový způsob uvažování, který nebere v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažování pozitivních a negativních argumentů v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahu do základních práv účastníka řízení a třetích osob, není v souladu s požadavky kladenými na obecný soud v souvislosti s poskytováním ochrany právům. Ústavní soud je toho názoru, že těmto maximám odpovídají závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, tedy že nesprávným úředním postupem se rozumí i to, když konkursní soud nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Takovýto postup konkursního soudu by bezpochyby znamenal zásah do vlastnických práv stěžovatelů a bylo by na místě zvažovat porušení základního práva garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny.
K argumentu stěžovatelů, že konkursní soud měl již v době zápisu předmětného majetku do konkursní podstaty veškeré podklady, na základě kterých pak v excindačním řízení byl tento majetek ze soupisu vyškrtnut, uvádí Ústavní soud, že nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry učiněné obecnými soudy, neboť nezjistil, že by byly učiněny svévolně.
Stěžovatelé soudu ani správci konkursní podstaty nepředložili dostatek přesvědčivých důkazů, které by prokazovaly bez pochybností jejich vlastnictví. Naopak lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v dané věci byla existence důvodných pochyb jasně prokázána (stěžovatelé předkládali soudu listinné důkazy, které měly prokázat jejich vlastnictví k sepsanému majetku, často pouze v kopiích, k majetkovým převodům docházelo v krátké době před prohlášením konkursu, sepsaný majetek se nacházel v areálu úpadce a ten na něm provozoval svou činnost a byla zde i osobní provázanost mezi úpadcem a jednotlivými stěžovateli). Stěžovatelé tak nepochybně sami, nedodržením povinnosti tvrdit a dokázat, značnou měrou přispěli k jimi tvrzenému vzniku škody. Pokud by stěžovatelé hodnověrnými důkazy včas prokázali své vlastnictví k předmětným věcem, nemuselo být zahájeno excindační řízení a škoda by nevznikla (což je výrazem obecné zásady právní vigilantibus iura scripta sunt). Omezení vlastnického práva stěžovatelů tím, že jejich majetek byl na základě výše uvedených pochybností zapsán do konkursní podstaty úpadce, se proto Ústavnímu soudu i z těchto důvodů v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 11 odst. 4 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdili stěžovatelé.
Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy postup správce konkursní podstaty a konkursního soudu neshledaly za nesprávný, čímž nebyl splněn předpoklad odpovědnosti státu za škodu. Nalézací soud, vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, provedl dostatečné dokazování na jehož základě dospěl k adekvátním skutkovým zjištěním, která subsumoval pod příslušnou normu ZKV a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a tedy ústavně konformně odůvodněna, když jsou z nich zcela jasně patrny východiska a úvahy, které soudy při jejich rozhodování vedly.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu