ECLI:CZ:US:2010:2.US.903.10.1
sp. zn. II. ÚS 903/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., tzastoupeného Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou, se sídlem AK Májová 29, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2010 sp. zn. 7 Tmo 86/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností (po výzvě k odstranění vad podání ze dne 8. dubna 2010), co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantovaný článkem 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle názoru stěžovatele obecné soudy nedostály požadavku na prověření důvodnosti podaného návrhu a obecně ani požadavku na provedení úplného dokazování, čímž došlo i k porušení zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že se závěry soudů, t. j. Okresního soudu v Chebu i Krajského soudu v Plzni, se nelze ztotožnit, neboť hodnocení nových důkazů je jednostranné. Důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele byly a priori hodnoceny jako účelové a nevěrohodné. Dále se stěžovatel domníval, že soud prvního stupně se měl zabývat i jeho dalšími návrhy souvisejícími s obnovou řízení (výslech svědkyně M. K., přezkoumání psychického stavu poškozeného), bez ohledu na to, zda stěžovatel na provedení důkazů trval. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že i v rámci obnovy řízení je nezbytné postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a rozhodnutí odůvodnit v souladu s ustanoveními trestního řádu. Poukázal na změny a rozpory ve výpovědích poškozeného, které nebyly řádně vyvráceny. Stěžovatel postup obecných soudů označil za nesprávný, dle provedených důkazů při jejich správném hodnocení, vycházejícím ze zásad trestního řízení, bylo na místě rozhodnout o povolení obnovy řízení
Stěžovatel v ústavní stížnosti požadoval, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. listopadu 2008 sp. zn. 1 Tm 52/2008 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, za použití §41 odst. 1 tr. zákona [pozn. "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci], byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedm let a 8 měsíců. Stěžovatel se po vyhlášení rozsudku vzdal odvolání a rozhodnutí nabylo právní moci. Později podaný opravný prostředek stěžovatele Krajský soud v Plzni zamítl dle §253 odst. 1 tr. řádu usnesením ze dne 6. ledna 2009 (7 Tmo 119/2008) jako podaný osobou, která se odvolání výslovně vzdala.
Stěžovatel ve dnech 25. února 2009 a 23. března 2009 podal k Okresnímu soudu v Chebu návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že ve věci nebyli vyslechnuti svědci, kteří by byli schopni prokázat jeho nevinu, když někteří z nich měli přímo vidět konflikt stěžovatele a poškozeného. Soud po provedeném dokazování výslechem svědků a poškozeného návrh na obnovu řízení podle §283 písm. d) tr. řádu usnesením ze dne 29. července 2009 (1 Tm 52/2008-407) zamítl, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. ledna 2010 sp. zn. 7 Tmo 86/2009 zamítl jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. tr. řádu. zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud shledal, že soud prvního stupně v řízení o povolení obnovy důkazní návrhy stěžovatele hodnotil pečlivě dle kritérií ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu a své závěry ohledně těchto návrhů náležitě odůvodnil.
Soud prvního stupně k návrhu na povolení obnovy řízení podané stěžovatelem konstatoval, že provedené dokazování výslechem svědků a opakované svědectví poškozeného nepřinesly nové skutečnosti, natož takové, které by samy o sobě nebo spolu s již dříve známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, popřípadě obojího. Svědectví R. O. soud vyhodnotil za zcela nevěrohodné, které bylo zajištěno až v poslední době nezjištěným způsobem, kdy byl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo a neshledal stížnost stěžovatele za důvodnou. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že z obsahu provedeného dokazování nevyplývají pochybnosti o plné příčetnosti poškozeného, ale vytkl soudu, že s návrhem stěžovatele se řádně nezabýval. Toto pochybení ale nemohlo mít vliv na správnost výroku napadeného usnesení. Dále konstatoval, že stěžovatel návrh provedení důkazu ve veřejném zasedání nezopakoval a na jeho provedení netrval.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, již podrobně zabývaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy náležitě odůvodnily závěr o tom, že návrh stěžovatele na povolení obnovy neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahující podrobnou argumentaci, odkázat.
Ústavní soud může toliko konstatovat, že stěžovatel ve svých námitkách opomíjí charakter řízení o obnově, které nepřipouští přehodnocování důkazů již provedených, pokud obsah nových důkazů není podstatně odlišný od původního řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že pokud jde o nové důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, neuplatní se tzv. zásada vyhledávací, ukládající orgánům činným v trestním řízení z úřední povinnosti opatřovat a provádět nové důkazy ke zjištění skutkového stavu. V řízení o obnově je těmito orgány naopak presumována správnost skutkových zjištění v původním, pravomocně skončeném řízení. Nové skutečnosti a důkazy tudíž nejsou předmětem povinného zjišťování ze strany soudu, ale jsou mu navrhovatelem předkládány spolu s návrhem na obnovu řízení. Úkolem soudu je toliko posoudit, zda existence uvedených skutečností a důkazů v případě jejich pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti pravomocného rozhodnutí (blíže viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva: trestní právo procesní - 2. přeprac. vydání - Praha: C. H. Beck, 2003, str. 910 a násl.). Takovéto důkazy stěžovatel v posuzované věci nenavrhoval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv ve smyslu příslušných článků Listiny a Úmluvy, a proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. května 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu