ECLI:CZ:US:2010:2.US.976.10.1
sp. zn. II. ÚS 976/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Evou Zajíčkovou, advokátkou se sídlem Tovární 66, Český Krumlov, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 188/2009-2212, č. j. 1 Ko 191/2009 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2131 a usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv zakotvených v ustanovení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 188/2009-2212, č. j. 1 Ko 191/2009 rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o odvolání stěžovatele Ing. Z. Z., jako tehdejšího správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. Č., proti blíže specifikovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvého stupně (dále též "krajský soud") vydaných v rámci konkurzu na majetek úpadce. Z rozhodnutí odvolacího soudu se sestává, že odvolací soud výrokem I. usnesení na prvém místě odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 25 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2131, kterým tento soud ve smyslu §10 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), rozhodl v rámci schůze věřitelů konané dne 25. 9. 2009 o hlasovacích právech přítomných konkurzních věřitelů. Dále odvolací soud výrokem II. rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 9. 2009 č. j. 11 K 25/97-2133 tak, že rozhodnutí soud prvého stupně potvrdil jako věcně správné, a to ve znění výroku, jež dle odvolacího soudu předmětu tohoto rozhodnutí také odpovídalo, tedy, že "soud zprošťuje Ing. Z. Z. funkce správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. Č. a novým správcem ustanovuje JUDr. I. R.. Výrokem III. usnesení odvolací soud podle §16 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o stěžovatelem namítané podjatosti soudkyně soudu prvého stupně, která shora uvedená usnesení krajského soudu vydala tak, že soudkyně JUDr. Marie Červinková není vyloučena z projednávaní a rozhodování věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 11 K 25/97.
Stěžovatel napadl výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející usnesení krajského soudu, projednávanou ústavní stížností, v níž především rozsáhle chronologicky shrnul veškeré úkony konkurzních soudů a účastníků v předmětném konkurzním řízení a podrobně se vyjádřil k pravosti jednotlivých pohledávek konkurzních věřitelů i k platnosti jejich případného členství v rámci věřitelského výboru. Stěžovatel namítal, že soudkyně soudu prvého stupně JUDr. Marie Červinková byla a je vyloučena z projednávání a rozhodování věci, s ohledem na její poměr k věci a k některým účastníkům a dále v souvislosti s její rozhodovací praxí (nečinnost ve vztahu k zákonným návrhům stěžovatele, usnesení nad rámec či přímo v rozporu se zákonem aj). Stěžovatel v ústavní stížnosti v této souvislosti poukazoval zejména na skutečnost, že soud prvého stupně blíže určeným "věřitelům zcela protizákonně, tj. v rozporu s §10 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, dovolil hlasovat, což mělo za následek zásadní změnu poměrů hlasů, kterými byl stěžovatel ve výsledku odvolán věřiteli ze své funkce". Uvedené tvrzení stěžovatel podložil vlastním vyčíslením jednotlivých pohledávek, a to s výsledkem, že "pokud by soud prvého stupně postupoval správně, pak by hlasování přítomných věřitelů na schůzi ze dne 25. 9. 2009 dopadlo tak, že by pro zproštění stěžovatele z funkce hlasovali věřitelé s pohledávkami ve výši 78,200.235,94 Kč a proti zproštění věřitelé z celkovou výší pohledávek 73,216.343,50 Kč". Jako nikoli nepodstatný projev nepřátelství, šikany, případně snahy vytvořit záminku k dalšímu šikanoznímu postupu vůči jeho osobě, a to s dílčím cílem jeho odstranění z funkce správce, stěžovatel shledal i v šetření, které provedla asistentka jmenované soudkyně u jeho ošetřující lékařky za účelem zjištění zdravotního stavu stěžovatele (viz příslušný spis č. l. 1687), a to bez vědomí stěžovatele.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že o jeho zproštění z funkce rozhodl nepříslušně odvolací soud, který dle stěžovatele zcela změnil obsah a charakter napadeného usnesení soudu prvého stupně. Zatímco krajský soud pouze schválil usnesení schůze věřitelů o jeho odvolání z funkce, odvolací soud rozhodl výslovně o zproštění osoby stěžovatele z funkce konkurzního správce, přestože zprošťující výrok nebyl v rozhodnutí soudu prvého stupně obsažen. Stěžovatel namítl, že odvolacím soudem provedená změna měla za následek zásadní odlišnost v právní kvalifikaci rozhodnutí, proti kterému se však již nemůže bránit řádnými opravnými prostředky. Odvolací soud však podle stěžovatele poškodil jeho právo na spravedlivý proces také tím, že rozhodl o jím podaných odvoláních v opačném pořadí. Konkrétně mělo jít o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 4. 2. 2009 č. j. 11 K 25/97-1830, kterým byl stěžovatel s odkazem na ustanovení §8 odst. 6 zákona o konkurzu a vyrovnání zproštěn funkce konkurzního správce. Podle stěžovatele bylo načasování rozhodnutí odvolacího soudu účelové, neboť odvolací soud si byl vědom, že možnost dosáhnutí úspěchu stěžovatele odvoláním proti usnesení ze dne 4. 2. 2009 je odlišná od možnosti stěžovatele dosáhnout úspěchu odvoláním proti usnesení ze dne 25. 9. 2009. Výše uvedeným postupem podle stěžovatele odvolací soud znemožnil stěžovateli prokázat, že "absence závažných pochybností ve smyslu §8 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání vyplývá z podjatého až nepřátelského vztahu soudkyně JUDr. Marie Červinkové ke stěžovateli". Dle názoru stěžovatele odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a svým postupem vzbudil pochybnost o své nepodjatosti. Na chybnost postupu odvolacího soudu přitom ukazuje i samotný obsah jeho usnesení, když stěžovatel byl zproštěn funkce konkurzního správce fakticky dvakrát.
Ústavní soud musel nejdříve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje ve všech aspektech zákonem požadované náležitosti, a zda jsou v plném rozsahu dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Po důkladném zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že podstatou ústavní stížnosti je v zásadě tvrzení stěžovatele, že před soudem prvého stupně ve věci rozhodovala vyloučena konkurzní soudkyně JUDr. Marie Červinková, jejíž podjatost vůči osobě stěžovatele v konečném důsledku znamenala jeho odstranění z funkce správce konkurzní podstaty, přičemž pochybení, kterých se tato soudkyně dopustila, nenapravil ani odvolací soud, když rozhodoval o odvolání stěžovatele včetně jeho námitky podjatosti vůči jmenované soudkyni nikoli nepodjatě.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle odst. 3 citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Jak lze dovodit ze znění ustanovení §229 o. s. ř., způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou rozhodnutí, kterými bylo řízení před soudy skončeno, a to buď přímo rozhodnutí ve věci samé, nebo jen určitým způsobem (v projednávané věci rozhodnutí soudu, kterým byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkurzní podstaty). Soudní praxe současně dovodila, že pro přípustnost žaloby pro zmatečnost není významné ani to, co bylo předmětem původního řízení nebo v jaké věci bylo napadené rozhodnutí vydáno (mimo zákonem stanovené výjimky viz §230 o. s. ř.).
Předkládané námitky stěžovatele spadají právě pod důvody zmatečnosti uvedené v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., podle kterého může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda žaloba pro zmatečnost představuje efektivní procesní prostředek ochrany práv, jehož podání bylo lze po stěžovateli spravedlivě požadovat, a to vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel tuto námitku neúspěšně uplatnil i v rámci odvolání před soudem odvolacím. Ústavní soud v tomto bodě dospěl k závěru, že jednak nemůže předjímat, jak by bylo o eventuální žalobě pro zmatečnost soudem rozhodnuto, zejména pak v případě, že by věc projednával a rozhodoval jiný soudce či jiný senát. K takovému závěru ostatně Ústavní soud dospěl již dříve ve svých rozhodnutích, když konstatoval, že takový důvod zmatečnosti není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti podle §14 a násl. o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 15/06, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, pod poř. č. 7).
Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, a že ze strany odvolacího soudu došlo k závažným procesně právním nedostatkům, tedy k pochybením, která zakládají možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí těchto soudů z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud musí v projednávané věci proto konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní stížností mohl meritorně zabývat.
Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj