ECLI:CZ:US:2010:3.US.1155.10.1
sp. zn. III. ÚS 1155/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010 sp. zn. 3 Tdo 1242/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2008 sp. zn. 5 To 64/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008 sp. zn. 48 T 11/2007, s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, splňující i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítal, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c), d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena a podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byla vykonatelnost těchto rozhodnutí odložena.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 48 T 11/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 2 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. (zkratka "tr. zák." označuje v textu tohoto usnesení neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování soudů v této věci) a odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek stěžovatel napadl odvoláním, které podali rovněž všichni spoluobžalovaní. Z podnětu podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 5 To 64/2008 tak, že napadený rozsudek zrušil (u stěžovatele z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř.) a ve věci znovu rozhodl. Stěžovatel byl uznán vinným toliko pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Pokusu trestného činu podvodu se stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tím, že po dohodě se spoluobžalovanými, kteří mu za spoluúčast slíbili odměnu, dne 11. 12. 2006 založil u pobočky Raiffeisen Bank ve Zlíně účet, což učinil i jeden ze spoluobžalovaných, s vědomím, že na tyto účty budou převedeny podvodně získané finanční prostředky; na základě příkazů padělaných spoluobžalovanými byla na tyto účty převedena z účtu společnosti Internet Mall, a.s., celkem částka 6 017 000,- Kč, kterou se dne 13. 12. 2006 stěžovatel společně s dalšími spoluobžalovanými pokoušeli vybrat v pobočkách Raiffeisen Bank v Praze, což se jim nepodařilo, neboť společnost Internet Mall včas odhalila neoprávněný převod finančních prostředků z jejich účtu, přičemž stěžovatel a dva spoluobžalovaní byli zadrženi přímo v pobočce uvedené banky v Praze 1, ve Vodičkově ulici. Pokud by výběr peněz byl realizován, byla by Raiffeisen Bank, a.s., Praha, poškozena o shora uvedenou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1242/2009 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolací soud odmítl rovněž dovolání pěti spoluobžalovaných stěžovatele.
Dle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel porušení práva na obhajobu spatřoval v tom, že v důsledku vyloučení jeho věci - v počátku soudního řízení - k samostatnému projednání nemohl být přítomen výpovědi spoluobviněných a nemohl bezprostředně na jejich výpovědi reagovat, přičemž následné přečtení jejich výpovědí (po spojení věcí) považoval za nikoliv ústavně konformní. K porušení práva na spravedlivý proces došlo dle stěžovatele tím, že soud neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, kterým by bylo posouzeno, zda v důsledku dlouhodobého požívání alkoholu, kdy v předchozí době byl hospitalizován v psychiatrické léčebně a léčen na alkoholismus, nedošlo u něho k poškození jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Dále namítal, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, a to úmysl, takže skutkovou podstatu tohoto trestného činu nenaplnil a následně odsouzením k trestu odnětí svobody mu bylo upřeno jeho právo na osobní svobodu.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele se tedy týká údajného procesního pochybení nalézacího soudu a dále spočívá především v polemice s rozsahem provedených důkazů, se způsobem jejich hodnocení a se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že všechny námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním těchto opravných prostředků.
Městský soud v Praze v posuzované věci provedl obsáhlé dokazování a v odůvodnění rozsudku se podrobně zabýval všemi provedenými důkazy, rozebral jejich návaznost, zdůvodnil své závěry týkající se věrohodnosti výpovědí všech ve věci obžalovaných i slyšených svědků a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkající se výroku o vině stěžovatele. Řádně odůvodnil i nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele.
Vrchní soud v Praze zákonným způsobem projednal odvolání stěžovatele a neshledal pochybení ve způsobu řízení před soudem prvního stupně, ani v rozsahu dokazování vztahujícího se k výroku o vině stěžovatele a se skutkovými závěry nalézacího soudu týkající se trestného činu podvodu se ztotožnil. Naproti tomu po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že u stěžovatele nebylo jednoznačně prokázáno, že byl informován i o tom, že k převodu finančních prostředků na jím založený účet došlo na základě padělaných příkazů k bezhotovostnímu převodu, a proto kvalifikaci podle §142 odst. 2 tr. zák. vypustil (str. 14 rozsudku). I pokud jde o právní kvalifikaci podvodného jednání stěžovatele dospěl odvolací soud k závěrům odlišným, a to příznivějším - u stěžovatele byl prokázán pouze úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. a vzhledem k tomu, že se na trestné činnosti přímo podílel pouze ohledně částky 3 006 000,- Kč a nelze s jistotou uzavřít, že znal celkovou výši zamýšlené škody spoluobžalovanými v této trestní věci (str. 8, 12 rozsudku), byl uznán vinným toliko trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vzhledem k této právní kvalifikaci byl stěžovateli uložen i výrazně mírnější trest odnětí svobody.
Podrobně se soud druhého stupně zabýval námitkou stěžovatele týkající se nepřibrání znalců z oboru psychiatrie. Ve vztahu k tomuto důkazu doplnil odvolací soud dokazování a po vyhodnocení všech důkazů vztahujících se k zamítnutí důkazního návrhu dospěl k závěru, že předmětná námitka je nedůvodná (str. 10 rozsudku). Rovněž námitku stěžovatele, že neměl možnost při hlavním líčení klást spoluobžalovaným otázky, neshledal odvolací soud důvodnou (str. 11 rozsudku).
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že i dovolací soud se znovu zabýval všemi opakovanými námitkami, které stěžovatel uplatnil již v odvolání. Především se vypořádal s tvrzením stěžovatele, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu tím, že jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno klást spoluobžalovaným otázky po jejich výpovědích, v čemž spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (str. 16-17 usnesení). Dovolací soud podrobně rozvedl řízení před nalézacím soudem a zdůraznil, že první den hlavního líčení se stěžovatel nedostavil, proto byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání. Při dalším hlavním líčení, ke kterému byl stěžovatel předveden, byly věci opět spojeny. V průběhu tohoto hlavního líčení stěžovatel odmítl vypovídat a požádal, aby další jednání probíhalo v jeho nepřítomnosti. Při hlavním líčení dne 21. 2. 2008 byl v přítomnosti obhájce stěžovatele čten protokol o prvním hlavním líčení, tj. i výpovědi spoluobžalovaných stěžovatele a obhájce měl možnost těmto klást otázky, což neučinil a rovněž při hlavním líčení dne 21. 4. 2008 po výzvě k přednesení návrhů na doplnění dokazování obhájce žádný návrh neuplatnil. Dovolací soud shledal postup nalézacího soudu zákonným a předmětnou námitku stěžovatele zjevně neopodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami stěžovatele deklarovanými jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že jeho jednání popsané v obžalobě není trestným činem a rozvedení vlastní verze skutkového děje nejsou námitky právní, nýbrž námitky skutkové, kterými stěžovatel pouze zpochybňuje zjištěný skutkový stav, které pod citovaný dovolací důvod podřadit nelze (str. 17 usnesení). I za této situace jako obiter dictum uvedl, že i pokud by byl průběh skutkového děje takový, jak tvrdí stěžovatel, právní kvalifikace tohoto jednání by se nezměnila (trestný čin podvodu). Neprokázání skutečnosti, že stěžovatel věděl o padělání příkazu k úhradě, zohlednil již odvolací soud, který stěžovatele neuznal vinným též trestným činem padělání a pozměňování peněz. Rovněž námitku týkající se nevyhovění návrhu na přibrání znalců z oboru psychiatrie posoudil dovolací soud jako námitku skutkovou, přičemž zdůraznil, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutích s touto námitkou řádně vypořádaly (str. 16-17 usnesení).
Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Dodává pouze následující:
V posuzované věci bylo soudem prvního stupně postupováno dle §208 tr. ř. upravujícího seznamování obžalovaného s výpověďmi spoluobžalovaných učiněných v jeho nepřítomnosti - "...Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědí spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti." Po vyloučení věci proti stěžovateli k samostatnému projednání dne 18. 2. 2008 byli soudem vyslechnuti spoluobžalovaní stěžovatele, čemuž tento ani jeho obhájce nebyli přítomni. Po předvedení stěžovatele k hlavnímu líčení dne 20. 2. 2008 byly věci opět spojeny a stěžovatel požádal, aby další hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti. V souladu s §202 odst. 5 tr. ř. bylo dne 21. 2. 2008 konáno hlavní líčení bez přítomnosti stěžovatele a při tomto hlavním líčení byla čtena část protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 2. 2008 obsahující výpovědi spoluobžalovaných (str. 14 protokolu o hlavním líčení dne 21. 2. 2008). Pokud stěžovatel ponechal svoji obhajobu plně na svém obhájci, který při čtení výpovědí spoluobžalovaných přítomen byl a měl možnost vyjádřit se k těmto výpovědím a klást spoluobžalovaným otázky, nelze dospět k závěru, že soud prvního stupně porušil právo na obhajobu stěžovatele, který se sám práva na seznámení se s výpověďmi spoluobžalovaných svojí neúčastí při řízení před soudem vzdal. Za porušení předmětného práva nelze považovat ani to, že výpovědi spoluobžalovaných nebyly čteny již při hlavním líčení dne 20. 2. 2008, kdy byl stěžovatel přítomen, neboť soud je povinen učinit tak "v průběhu dokazování", kterážto podmínka splněna byla.
Ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele odkazuje Ústavní soud na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí její osud i v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. listopadu 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu