ECLI:CZ:US:2010:3.US.1180.10.1
sp. zn. III. ÚS 1180/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatelky Sentinel s. r. o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 2279/164, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem v Praze 10, Vinohradská 1511/230, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 a výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 4. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 o náhradě nákladů prvostupňového řízení druhému žalovanému, dále části výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 potvrzujícího prvostupňový výrok II o náhradě nákladů řízení před prvostupňovým soudem (ve vztahu k druhému žalovanému), a také výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve vztahu k druhému, v dovolacím řízení již jedinému, žalovanému).
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odložení vykonatelnosti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 a výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128. Uvedla, že takový postup není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku zcela nepochybně představoval nepoměrně větší újmu, než jaká hrozí při odložení vykonatelnosti.
Podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud předesílá, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a rozhodnutí, jímž zcela výjimečně vykonatelnost napadené rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež Ústavní soud s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti interpretuje značně restriktivně. Je tomu tak proto, že pokud by Ústavní soud svým benevolentním přístupem odklad vykonatelnosti pravidelně "povoloval", dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v rámci soustavy obecných soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Navíc každé odložení vykonatelnosti již pravomocně ukončené věci se dotýká nejen té strany sporu, v jejíž prospěch je rozhodnutí co do své vykonatelnosti suspendováno, ale také strany druhé, která - vzdor právní moci napadeného rozhodnutí - nemůže se svých práv v důsledku této suspenze domoci.
V dané věci mají být předmětem ústavněprávního přezkumu nákladové výroky obecných soudů, kdy stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit náklady k rukám advokáta protistrany (stěžejní námitkou je přitom argument o neoprávněnosti zastoupení advokátem a tedy odměny přiznané advokátu). Stěžovatelka v návrhu na odklad vykonatelnosti sice cituje §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že utrpí nepoměrně větší újmu a není zde rozpor s veřejným zájmem, avšak nic dalšího (zejména k nepoměrně větší újmě) neuvádí; z návrhu není zřejmé nic konkrétního o finanční či majetkové situaci stěžovatelky. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zaplacením jakékoliv finanční částky dojde k (nějaké) újmě stěžovatelky v širokém smyslu úbytku finančních prostředků, avšak z návrhu není zřejmé nic konkrétního, nasvědčujícího tomu, že by újma stěžovatelky měla být větší než např. újma způsobená nevyplacením takové částky (na odměně) advokátu protistrany. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrhu nevyhověl, nepředjímaje tím samozřejmě rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu