ECLI:CZ:US:2010:3.US.1292.10.1
sp. zn. III. ÚS 1292/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. D., zastoupeného Mgr. Janem Horáčkem, advokátem v Přerově, Žerotínovo náměstí 13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2010 č. j. 12 Co 45/2010-81 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 1. 2010 č. j. 16 C 273/2009-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 5. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2010 č. j. 12 Co 45/2010-81, jakož i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 1. 2010 č. j. 16 C 273/2009-73 s tím, že jimi byla porušena zásada rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a její přílohy, napadeným usnesením Okresního soudu v Přerově byla stěžovateli coby opatrovníkovi ustanovenému soudem účastníkovi, jehož pobyt nebyl znám, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 2 880 Kč. K odvolání stěžovatele, který požadoval přiznání částky 12 520 Kč včetně DPH, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou rovnosti i ustanovením §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť zakládají neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta, jenž byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, kdy se odměna stanovuje podle §9 odst. 5 advokátního tarifu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka dle §30 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kdy se při stanovení odměny postupuje podle §7 advokátního tarifu. Dle stěžovatelova názoru mezi oběma činnostmi není zásadní rozdíl, naopak ustanovený opatrovník má při ochraně práv zastupovaného ztíženou pozici, neboť může vycházet jen z obsahu spisu, a tudíž pro snížení odměny neexistuje rozumný důvod. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 468/2007 a 20 Co 512/2007, v nichž se má konstatovat, že ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu nelze pro rozpor s čl. 1 Listiny a §1 odst. 2 zákona o advokacii aplikovat. S ohledem na princip legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí má stěžovatel za to, že bylo povinností obecných soudů rozhodnout shodně.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud se otázkou rozhodování obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř. opakovaně zabýval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1715/08, IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, I. ÚS 2022/09, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10 a III. ÚS 271/10, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) a dospěl k závěru, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle advokátního tarifu, přičemž interpretace jeho ustanovení §9 odst. 5 je pak zásadně věcí právních úvah obecného soudu a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů.
V posuzované věci obecný soud stěžovateli jako opatrovníkovi přiznal odměnu a náhradu hodových výdajů za tuto činnost, přičemž přezkoumatelným způsobem vyložil, o která ustanovení advokátního tarifu své rozhodnutí opřel. Ani v této věci pak rozhodující senát Ústavního soudu, posuzováno z širšího pohledu kontextuálního, vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (např. nález sp.zn. Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 12/02 nebo Pl. ÚS 6/05). Ústavní soud neshledal libovůli obecného soudu při rozhodování o výši odměny, a není tak oprávněn zasáhnout do závěrů, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na odlišné rozhodnutí Městského soudu v Praze v jiné věci. Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Přesto je však možno poukázat na výše uvedená usnesení Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že praxe obecných soudů v těchto věcech byla shodná jako ve stěžovatelově věci.
Možno dodat, že pokud stěžovatel nedostatečnost výše odměny dovozuje ze srovnání s možnostmi odměny stanovenými v §7 advokátního tarifu s tím, že není zásadní rozdíl mezi výše uvedenými činnostmi advokáta, lze konkrétně poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2022/09, kde se uvádí, že "v případě účastníka neznámého pobytu nedochází k žádným konzultacím s klientem, opatrovník nemusí zpracovávat žádné jeho náměty, dotazy či podněty", a že "z toho důvodu lze považovat současnou právní úpravu odměny advokáta [v advokátním tarifu] za odpovídající".
S ohledem na výše uvedené důvody (a důvody uvedené ve výše označených rozhodnutích Ústavního soudu) Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu