ECLI:CZ:US:2010:3.US.1311.08.1
sp. zn. III. ÚS 1311/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. S. Hl. a 2/ J. H., zastoupených JUDr. Miroslavem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Cdo 3292/2008-195, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 31 Co 620/2007-171, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 5. 2007, č. j. 9 C 182/2005-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem zamítl (výrok II.) žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby soud uložil žalovanému městu Kolín (dále též "vedlejšímu účastníkovi") povinnost uzavřít s nimi kupní smlouvu (v konkrétně navrženém znění), jíž by jim prodal označené nemovitosti, a to s tvrzením porušení jejich předkupního práva, které jim jako jejím spoluvlastníkům náleželo.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil (podle §219 o. s. ř.).
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na vlastní usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1907/09.
V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali v úsudku, s nímž se ostatně obecné soudy ztotožnily, že v souvislosti s uzavřením celkem třinácti kupních smluv, jimiž vedlejší účastník nabyl spoluvlastnický podíl k pozemkům parcelních čísel 1963/3 a 1968/3 v obci a kat. území Kolín, došlo k porušení jejich předkupního práva; podle jejich názoru však soudy nesprávně vyložily ustanovení §140 obč. zák. tím, že pominuly, že "dohoda ve smyslu §140 obč. zák. může být uzavřena i tak, že část spoluvlastníků dá svým jednáním - ať konáním či opomenutím - jasně najevo, že nemají zájem uplatnit práva z porušení předkupního práva (vykoupit podíly), a zbytek spoluvlastníků uzavře dohodu o tom, kdo jaký podíl ve smyslu §140 obč. zák. od porušitele předkupního práva vykoupí", což podrobně "skutkově" dokumentovali. Není správné, uvedli stěžovatelé, co dovodil odvolací soud ohledně "manželů P.", V. U. a "manželů F.", že okolnost, že spoluvlastník nebude uplatňovat předkupní právo, ještě neznamená, že souhlasí s tím, aby "předmětný podíl" odkoupil spoluvlastník jiný. Stěžovatelé tím zpochybnili názor, že "si přisvojili bez dohody s ostatními práva celé řady spoluvlastníků", a že aby "mohli nárokovat podíl připadající jiným spoluvlastníkům, muselo by existovat 13 dohod týkajících se všech spoluvlastníků, jejichž předkupní právo bylo tou kterou kupní smlouvou porušeno, že podíl vykoupí pouze žalobci"..., přičemž "taková dohoda neexistuje ani jediná". Posléze obecným soudům stěžovatelé vytkli, že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, a ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, neposkytly ochranu "dobré víře spoluvlastníků, kteří se tímto způsobem pokusili o uzavření dohody dle §140 obč. zák.".
Ústavní stížnost stěžovatelé podali souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Ústavní soud je vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Stěžovatelé následně rozšířili petit ústavní stížnosti o návrh na zrušení jeho posléze vydaného usnesení, a namítli, že se dovolací soud nevypořádal s jejich poukazem na vlastní rozsudek ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 603/2008.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Ve věci sp. zn. II. ÚS 1907/09 posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu - ústavní stížnost proti (obsahově totožnému) odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, které vycházelo ze shodné skutkové situace (týkalo se předkupního práva k téže pozemkové parcele), a v němž byl uplatněn i shodný právní závěr. V usnesení ze dne 28. 7. 2009 (na které stěžovatele upozornil již dovolací soud) Ústavní soud stížnost tamního stěžovatele (zpracovanou týmž advokátem a obsahující obdobné námitky) kvalifikoval jako návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jej odmítl, neboť zásah do ústavně zaručených práv neshledal.
Postačí připomenout, že zde Ústavní soud uvedl, že: "Pokud jde o námitku stran porušení vlastnického práva stěžovatele, kterou se Ústavní soud přes shora uvedené zabýval, dospěl po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti k závěru, že rozhodnutí obecných soudů lze ústavně aprobovat. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku uzavření dohody o výkonu předkupního práva a logicky odůvodnily, proč k uzavření dané dohody nedošlo (absence vyjádření shodné vůle spoluvlastníků, aby pouze jeden nebo někteří spoluvlastníci spoluvlastnický podíl v určité výši odkoupili). Na tomto místě je možno poukázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se uvádí, že "ze samotné skutečnosti, že spoluvlastník se na výzvu druhého spoluvlastníka ve stanovené lhůtě nevyjádřil, nelze dovozovat, že projevil vůli určitého obsahu. V občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a výzva spoluvlastníka nemůže založit povinnosti druhého odpovědět, resp. z toho, že neodpověděl dovozovat, že projevuje souhlas s určitým postupem" (str. 4 rozhodnutí). Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy interpretovaly ust. §140 o. z. ústavně konformním způsobem a jejich rozhodnutími nemohla být porušena ochrana vlastnického práva, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal".
Lze již jen dodat, že je vskutku adekvátní (jak konstatoval odvolací soud) ta výkladová alternativa, že pouhé "mlčení" spoluvlastníka jej nemůže zbavit oprávnění, aby mu zůstalo překupní právo zachováno (§603 odst. 3 obč. zák.).
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu