ECLI:CZ:US:2010:3.US.1379.10.1
sp. zn. III. ÚS 1379/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného Mgr. Petrou Čopovou, advokátkou, se sídlem AK Pod Lesem 144, Králův Dvůr, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. března 2010 sp. zn. 1 T 263/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 13. května 2010 sp. zn. 42 To 168/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností (po výzvě k odstranění vad podání ze dne 19. května 2010), co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dále se stěžovatel domáhal přezkumu postupu Policie ČR, státního zastupitelství a Okresního soudu v Jihlavě pro "zaujatost a donucování a úmyslnému použití a odstranění důkazů" proti stěžovateli.
Stěžovatel postup orgánů činných v trestním řízení, jak v přípravném řízení tak i v řízení před soudem prvního stupně, označil za nesprávný a v podstatě uplatňuje totožnou argumentaci i v řízení o povolení obnovy řízení. Domáhá se opakování provedených důkazů a jejich přehodnocení, aniž by uvedl důkazy nebo skutečnosti dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné závěry o vině stěžovatele.
Stěžovatel se domáhal povolení obnovy řízení v jeho trestní věci a tvrdil, že byl v nespravedlivém soudním řízení bez náležitých důkazů odsouzen a zbaven osobní svobody, aniž by stěžovatel blíže odůvodnil, v čem spočívá porušení jeho lidských práv a svobod.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. března 2008 sp. zn. 1 T 263/2007 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona, trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona, pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1 tr. zákona [pozn. "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci], byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků a byla mu uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek, který Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, zamítl, následně podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto a ministr spravedlnosti neshledal důvod pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel využil možnosti, který mu dává trestní řád, a podal návrh na povolení obnovy řízení k Okresnímu soudu v Jihlavě ve výroku o vině trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona s totožnou argumentací, jakou uplatňoval v řízení nalézacím (výslech svědka V. a dalších svědků, rekonstrukci případu, konfrontaci svědků, zákonnost protokolu o výslechu obviněného, porušení práva na obhajobu atd.).
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 24. března 2010 č. j. 1T 263/2007-551 návrh na obnovu řízení podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl, neboť nebyly shledány zákonné předpoklady povolení obnovy podle §278 tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 13. května 2010 sp. zn. 42 To 168/2010 zamítl jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. tr. řádu. zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter stěžovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud shledal, že soud prvního stupně v řízení o povolení obnovy důkazní návrhy stěžovatele hodnotil pečlivě dle kritérií ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu a své závěry ohledně těchto návrhů náležitě odůvodnil. Soud konstatoval, že stěžovatel jen opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v nalézacím řízení a již se s ní soudy prvního i druhého stupně zabývaly.
Soud prvního stupně k návrhu na povolení obnovy řízení podané stěžovatelem konstatoval, že provedené dokazování výslechem svědků a opakované svědectví poškozeného by nepřinesly nové skutečnosti, natož takové, které by samy o sobě nebo spolu s již dříve známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, popřípadě obojího. Orgány činné v trestním řízení se v přípravném řízení odpovídajícím způsobem vypořádaly s rozpory ve výpovědi svědka P. V. a dalších svědků. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že se jedná o jakousi mstu ze strany svědka K. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel na místě byl, s poškozeným V. jednal a tvrdil, že nedošlo k použití násilí.
Stěžovatel podal ihned proti rozhodnutí soudu prvního stupně stížnost, kterou blíže neodůvodnil. Odvolací soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo a neshledal stížnost stěžovatele za důvodnou. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nejsou dány zákonné důvody pro povolení obnovy řízení stanovené v §278 odst.1 tr. řádu. Stížnost stěžovatele jako nedůvodná byla odvolacím soudem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, již podrobně zabývaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy náležitě odůvodnily závěr o tom, že návrh stěžovatele na povolení obnovy neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahující podrobnou argumentaci, odkázat.
Ústavní soud může toliko konstatovat, že stěžovatel ve svých námitkách opomíjí charakter řízení o obnově, které nepřipouští přehodnocování důkazů již provedených, pokud obsah nových důkazů není podstatně odlišný od původního řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že pokud jde o nové důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, neuplatní se tzv. zásada vyhledávací, ukládající orgánům činným v trestním řízení z úřední povinnosti opatřovat a provádět nové důkazy ke zjištění skutkového stavu. V řízení o obnově je těmito orgány naopak presumována správnost skutkových zjištění v původním, pravomocně skončeném řízení. Nové skutečnosti a důkazy tudíž nejsou předmětem povinného zjišťování ze strany soudu, ale jsou mu navrhovatelem předkládány spolu s návrhem na obnovu řízení. Úkolem soudu je toliko posoudit, zda existence uvedených skutečností a důkazů v případě jejich pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti pravomocného rozhodnutí (blíže viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva: trestní právo procesní - 2. přeprac. vydání - Praha: C. H. Beck, 2003, str. 910 a násl.). Takovéto důkazy stěžovatel v posuzované věci nenavrhoval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv ve smyslu příslušných článků Listiny a Úmluvy, a proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučeí : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. srpna 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu