ECLI:CZ:US:2010:3.US.1468.08.1
sp. zn. III. ÚS 1468/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AUTOMA Car, spol. s r. o., se sídlem Rudolfovská 552, 370 01 České Budějovice, právně zastoupené JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 58/16, 370 01 České Budějovice, proti rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2006 č. j. 151199/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151204/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151206/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151211/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151214/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151217/06/077910/5969, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2007 č. j. 1837/07-1300, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2007 č. j. 10 Ca 91/2007-57 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2008 č. j. 2 Afs 123/2007-92, za účasti 1) Finančního úřadu v Českých Budějovicích, 2) Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 4) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. června 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí (dodatečných platebních výměrů) Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2006 č. j. 151199/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151204/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151206/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151211/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151214/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151217/06/077910/5969, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2007 č. j. 1837/07-1300, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2007 č. j. 10 Ca 91/2007-57, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2008 č. j. 2 Afs 123/2007-92, a to pro porušení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 4, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 2 a článku 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími (dodatečnými platebními výměry) Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2006 č. j. 151199/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151204/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151206/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151211/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151214/06/077910/5969, ze dne 18. května 2006 č. j. 151217/06/077910/5969, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2002 ve výši 245 648,- Kč, červen 2002 ve výši 25 865,- Kč, červenec 2002 ve výši 63 718,- Kč, srpen 2002 ve výši 257 328,- Kč, září 2002 ve výši 102 208,- Kč a říjen 2002 ve výši 102 653,- Kč. Dodatečné platební výměry byly vydány v důsledku daňové kontroly, při níž vznikly správci daně pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění z daňových dokladů, jimiž stěžovatelka dokládala nárok na uplatněný odpočet daně za tato přijatá zdanitelná plnění, opravdu uskutečnili plátci, kteří jsou na těchto dokladech uvedeni. Po provedeném důkazním řízení správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno, a neprokázala, že uvedená zdanitelná plnění přijala od plátců uvedených na těchto dokladech.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2007 č. j. 1837/07-1300 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše uvedeným platebním výměrům. Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka správní žalobou.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2007 č. j. 10 Ca 91/2007-57 byla žaloba stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítnuta.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. března 2008 č. j. 2 Afs 123/2007-92 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces mimo jiné tím, že v rozporu s ust. §17 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen "s. ř. s.", nepostoupil danou věc k rozhodnutí rozšířenému senátu; odchýlil se tedy od právního názoru vyjádřeného v předchozím rozhodnutí tohoto soudu, aniž by k tomu použil zákonodárcem vymezenou cestu. Z tohoto důvodu prý byla věc stěžovatelky odňata zákonnému soudci a byl tak rovněž porušen článek 38 odst. 1 Listiny.
V rámci daňového řízení a následně v rámci soudního přezkumu bylo stěžovatelce vytýkáno, že neunesla své důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní a poplatků), konkrétně že neprokázala uskutečnění zdanitelného plnění od společností BELTEX, s. r. o. a AGROTECHNIK TS, s. r. o. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že zcela splnila podmínky pro nárok na odpočet daně, neboť prokázala, že předmětné zdanitelné plnění bylo uskutečněno, a tak dostála povinnostem, které jí jako plátci ukládá ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by v tomto směru neunesla důkazní břemeno a v ústavní stížnosti namítá nezákonné a protiústavní rozšiřování důkazního břemene. Za účelem objasnění skutkového stavu a prokázání svého břemene tvrzení navrhovala prý stěžovatelka předvolat další svědky, kteří byli schopni prokázat uskutečnění plnění od společností BELTEX, s. r. o. a AGROTECHNIK TS, s. r. o. Konkrétně mělo jít o navrhovanou opakovanou svědeckou výpověď J. P., či o navrhovanou prvotní výpověď svědků S. L., J. T. či V. K. Avšak správce daně odmítl tyto svědky předvolat s odůvodněním, že výpověď (již) nemůže přinést nic nového, případně že nejde o zaměstnance stěžovatelky, tudíž nemohou nic osvědčit. Takovéto odůvodnění podle stěžovatelky není dostatečně přezkoumatelné. Rovněž nezákonně se prý správce daně vypořádal s již provedenými výslechy svědků, jejichž výpovědi byly hodnoceny jako neurčité. Konkrétně se jedná o výpověď pana F. V. Správce daně a následně také soudy prý nesprávně označily svědeckou výpověď J. P., tehdejšího jednatele společnosti AGROTECHNIK TS, s. r. o., jako nevěrohodnou. Správce daně na základě šetření v sídle společnosti BELTEX, s. r. o. konstatoval fiktivnost tohoto sídla, jelikož majitel objektu s touto společností neměl uzavřenou žádnou nájemní smlouvu. Tuto skutečnost pak správce daně nepřípustně použil v neprospěch stěžovatelky, pokud dovodil, že společnost BELTEX, s. r. o. nemohla se stěžovatelkou bez řádného sídla obchodovat a rovněž že neuvedení skutečného sídla na daňových dokladech (ačkoliv zde figurovalo sídlo zapsané v obchodním rejstříku) způsobuje porušení ust. §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty").
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem správce daně (resp. finančních orgánů a správních soudů), že neunesla důkazní břemeno, pokud neprokázala uskutečnění zdanitelného plnění od společností BELTEX, s. r. o. a AGROTECHNIK TS, s. r. o. Stěžovatelka namítá nezákonné a protiústavní rozšiřování důkazního břemene a namítá, že správce daně bez řádného odůvodnění odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný výslech svědků, a provedené výslechy svědků hodnotil jako neurčité a nevěrohodné.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry finančních orgánů a krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně skutkových zjištění, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů provedených ve správním i soudním řízení. Stěžovatelka v podstatě dává najevo nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci, přičemž opakuje své námitky uplatňované již v předcházejícím řízení. Závěry finančních orgánů posoudil krajský soud, a po té i Nejvyšší správní soud. Na námitky stěžovatelky bylo naposledy reagováno kasačním soudem, který dovodil oprávněnost postupu finančních orgánů při posuzování nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty, a shodně jako v předchozích řízeních dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že předmětné zboží nakoupila právě od společností AGROTECHNIK TS, s. r. o., a BELTEX, s. r. o. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pro posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty podle ust. §19 zákona o dani z přidané hodnoty je rozhodující, aby daňový subjekt prokázal, že byly splněny podmínky, za nichž lze odpočet uplatnit, a vyvrátil veškeré pochybnosti, které správce daně vyjádřil. Ve zde posuzovaném případě se ovšem stěžovatelce podmínky pro odpočet nepodařilo prokázat.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu spadá v zásadě do kompetence obecných soudů či správních orgánů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Ani o takový případ v souzené věci nejde.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá rovněž neprovedení navrhovaných důkazů. Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navržených důkazů, je (v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutých důkazů nejde. Neplatí totiž, že soud, případně i správní orgán je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03). Správce daně dostatečně zdůvodnil, proč stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zásadní v projednávané věci je prokázání toho, zda stěžovatelka zboží nakoupila právě od společností AGROTECHNIK TS, s. r. o., a BELTEX, s. r. o. Poukázal na ust. §31 zákona o správě daní a poplatků, které upravuje dokazování, jeho odst. 9 pak stanoví, že daňový subjekt (v daném případě stěžovatelka) prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Z uvedeného vyplývá, že důkazní břemeno ohledně prokázání toho, že zboží zakoupila u společností AGROTECHNIK TS, s. r. o., a BELTEX, s. r. o., leželo na stěžovatelce. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve své věci. Na základě stěžovatelkou předložených důkazních prostředků se stěžovatelce podmínky pro odpočet nepodařilo prokázat.
Ústavní soud neshledal jako důvodnou ani námitku stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv tím, že byla neoprávněně nucena k tomu, aby prokázala původ zboží u svého dodavatele. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Nejvyšší správní soud shledal argumentaci o důkazním břemenu ohledně obchodních kontaktů společnosti AGROTECHNIK TS, s. r. o., tedy konkrétně ohledně toho, kde nakoupil zboží stěžovatelčin dodavatel, jako nepřípadnou. Tyto obchodní kontakty, uvedl Nejvyšší správní soud, vskutku stěžovatelka prokázat nemohla; jejich prokázání ovšem po ní nebylo požadováno. Požadováno bylo toliko prokázání toho, že přijala zboží od společnosti AGROTECHNIK TS, s. r. o. To však stěžovatelka neprokázala. Obdobné platí i pro sídlo společnosti BELTEX, s. r. o. Po stěžovatelce nebylo žádáno, aby doložila sídlo společnosti, ale nákup zboží, na které uplatnila odpočet. To se jí ale prokázat nepodařilo. Nejvyšší správní soud uvedl, že není přiléhavá ani argumentace stěžovatelky pomocí výše uvedeného nálezu Ústavního soudu (ze dne 15. května 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99). V těchto případech se totiž skutečně jednalo o situaci, kdy bylo po daňovém subjektu požadováno prokázání něčeho, co prokazovat nemusel, tedy jednání třetích osob. Vzhledem k tomu, že takováto důkazní povinnost nebyla v daném případě požadována, není, uzavřel Nejvyšší správní soud, trefná ani argumentace uvedeným rozhodnutím.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva a že ve smyslu ust. §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. Je tak třeba uzavřít, že porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud v daném případě neshledal; senát posuzující nyní projednávanou tak nebyl povinen ji předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ust. §17 odst. 1 s. ř. s.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadenými rozhodnutími finančních orgánů a následně správních soudů nebyla na svých právech zkrácena.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího Nejvyššího správního soudu či Krajského soudu v Českých Budějovicích či finančních orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu