ECLI:CZ:US:2010:3.US.1517.10.1
sp. zn. III. ÚS 1517/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti a) R. M., b) A. M., c) R. M., d) C. M. a e) M. M., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Otakarova 5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2010 č. j. 28 Cdo 5130/2009-502, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2008 č. j. 15 C 198/95-440, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a článek 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádějí, že se v restitučním řízení ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), jako závětní dědicové původní vlastnice A. M., domáhali vydání nemovitostí, a to domu čp. 747 a stavební parcely č. 647, v Praze 1, v Jungmannově ulici č. 28 (dále jen "předmětné nemovitosti"), po žalovaném Hlavním městu Praze.
Dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu nad rozsah dovolacích důvodů uplatněných v dovolání, čímž prý postupoval v rozporu s ustanovením §242 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Neústavnost stěžovatelé shledávají i v jeho další činnosti, během níž sám prováděl další dokazování, které také sám zhodnotil a vyvodil z těchto důkazů i právní závěr. Provedené dokazování bylo podle názoru stěžovatelů vadné, neboť při hodnocení jednotlivých důkazů údajně "zkreslil jejich skutečný obsah a nehodnotil je v jejich vzájemných souvislostech a nepřihlédl rovněž ke všemu, co vyšlo v řízení najevo". Dovolací soud prý také nad rámec přezkumu dovodil, že předmětné nemovitosti nelze vydat, neboť k přechodu jejich vlastnictví došlo mimo rozhodné období, což prý nikdy nebylo předmětem sporu. Dovolací soud prý nevzal v úvahu závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/2004, takže právní závěry dovolacího soudu jsou prý z tohoto důvodu "předčasné".
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně rozebírají odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu a polemizují jak s jeho právními závěry, tak i s rozsahem dovolacího přezkumu, přičemž jsou přesvědčeni o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
Ve vztahu k napadeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelé namítají, že se tyto soudy dostatečně nevypořádaly s jejich námitkami; nezabývaly se zejména otázkou nároku na vydání spoluvlastnického podílu po jejich právní předchůdkyni.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
V dané věci probíhá dlouholetý restituční spor, vedený podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). Předmětem sporu bylo vydání nemovitostí - domu čp. 747 se stavební parcelou č. 647, v Praze 1, v Jungmannově ulici č. 28. Spor byl zahájen původní vlastnicí nemovitostí A. M. žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 10. 1995, proti žalovaným Obci Hlavní město Praha a Bytovému podniku Praha. Poté, co žalobkyně A. M. zemřela, vstoupili do sporu její právní nástupci - pět dědiců (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé").
V průběhu restitučního sporu bylo obecnými soudy (Obvodním soudem pro Prahu 1, Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem ČR) vydáno několik rozhodnutí. V předchozích řízeních bylo obecnými soudy řešeno několik sporných otázek ohledně naplnění předpokladů restituce, zejména otázka, kdo je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., k jaké části nemovitostí se nárok oprávněných osob vztahuje, kdo je povinou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 cit. zákona a zda vydání věci nebrání ztráta původního stavebně technického charakteru nemovitosti podle §8 odst. 1 cit. zákona. Některá z rozhodnutí obecných soudů, vydaná v předchozím průběhu restitučního řízení, byla na základě podané ústavní stížnosti přezkoumávána též Ústavním soudem (sp. zn. I. ÚS 174/06).
Nynější ústavní stížností jsou napadena v pořadí poslední tři rozhodnutí vydaná v restitučním sporu, a sice:
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2008 č. j. 15 C 198/95-440, kterým byla žaloba o vydání nemovitostí zamítnuta,
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
- usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2010 č. j. 28 Cdo 5130/2009-502, kterým byla dovolání stěžovatelů odmítnuta.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2010 č. j. 28 Cdo 5130/2009-502.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 15. února 2010 č. j. 28 Cdo 5130/2009-502 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť zjistil, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadený druhoinstanční rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.
Námitka, vznesená v ústavní stížnosti, totiž že dovolací soud přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu nad rozsah vymezený důvody, které dovolatelé uvedli v dovolání, čímž prý odňal dovolatelům možnost vyjádřit se k dokazování a nově projeveným názorům, není oprávněná. Je pravdou, že dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyslovil m. j. též názor, že nemovitosti nelze v restituci vydat, neboť k přechodu vlastnictví věci došlo zestátněním soukromých pojišťoven na základě dekretu č. 103/1954 Sb. již v roce 1945, tedy mimo rozhodné období, vymezené zákonem č. 87/1991 Sb. Tento argument, nacházející se v odůvodnění usnesení, však nebyl nosným důvodem rozhodnutí dovolacího soudu a má toliko povahu názoru, vysloveného obiter dictum. Dovolání bylo odmítnuto z jiného důvodu, totiž pro nepřípustnost podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. a pro nenaplnění důvodu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta skutečnost, že dovolatelé neměli možnost se vyjádřit k názoru, týkajícímu se rozhodné doby, nebyla způsobilá ovlivnit nosný důvod, na němž je postaveno rozhodnutí o odmítnutí dovolání.
Nelze přisvědčit ani názoru stěžovatelů, že obecné soudy při svém rozhodování chybně interpretovaly ust. §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se případů rasové perzekuce a že nerespektovaly názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04. Jak z citovaného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., tak z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. z nálezu sp. zn. II. ÚS 336/01) vyplývá, že restituce se nevztahuje na odnětí věci, k němuž došlo před datem 25. 2. 1948.
Ústavní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatelů, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu a řízením, které mu předcházelo, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Pokud jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2008 č. j. 15 C 198/95-440 a o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti těmto rozhodnutím, je opožděná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podali stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jako dovolací důvody uplatňovali, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.].
Usnesením ze dne 15. února 2010 č. j. 28 Cdo 5130/2009-502 Nejvyšší soud dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť zjistil, že proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že v dané věci není dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2005 nebyl vysloven odlišný právní názor, ale toliko vytčeny nedostatky v postupu prvoinstančního soudu a dány následné pokyny k dalšímu postupu ve věci.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2008 č. j. 15 C 198/95-440 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjejí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ustanovení] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z pravidla, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel v dovolání uplatnil pouze nezpůsobilé dovolací důvody ve smyslu výše uvedeného. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2008 č. j. 15 C 198/95-440 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2010 č. j. 28 Cdo 5130/2009-502 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. července 2008 č. j. 15 C 198/95-440 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 19 Co 537/2008-471, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu