ECLI:CZ:US:2010:3.US.1610.09.1
sp. zn. III. ÚS 1610/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) J. F. a b) D. F., zastoupených JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 65/1, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2009 č. j. 26 Cdo 2426/2007-105, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2009, napadají stěžovatelé rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006 č. j. 23 Co 383/2006-87 zamítnuto, a tvrdí, že jimi napadený rozsudek porušil jejich ústavně zaručená základní práva a svobody podle článku 36 odst. 2, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují skutková zjištění obecných soudů, přičemž polemizují s právním závěrem odvolacího i dovolacího soudu. Zejména tvrdí, že žalobkyni J. B. se v řízení vedeném proti nim jako žalovaným, nepodařilo unést její důkazní břemeno ohledně naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Výpověď byla dána stěžovatelům z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 109 v Praze 4, Michelská 41 ve vlastnictví žalobkyně (dále jen "předmětný byt").
Další, podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti tvoří citace obsáhlých pasáží jak napadeného rozsudku dovolacího soudu, tak i soudů nižších stupňů, přičemž ústavně právní argumentace je v podstatě omezena jen na označení těch práv a svobod, která měla být v projednávané věci dovolacím soudem porušena a námitkou, že poté, co odvolací soud rozhodl o meritu věci "opačně", než soud prvního stupně, nevrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodování, takže tímto postupem "odňal stěžovatelům možnost uplatnit v řízení řádný opravný prostředek".
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v předmětném řízení byli neúspěšní jen na "základě soudního uvážení, resp. překvalifikace uplatněného výpovědního důvodu soudem".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 č. j. 19 C 171/2003-73 zamítl žalobu žalobkyně J. B. o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I. rozsudku). Přitom vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu i předmětného bytu, v roce 1996 uzavřela se stěžovateli (v tomto řízení žalovanými) nájemní smlouvu k němu; stěžovatel je vlastníkem rodinného domu v Louňovicích a v období od dubna 2000 do dubna 2003 docházel do předmětného bytu jen občas. Stěžovatelka rovněž bydlela v této době v označeném rodinném domě i s jejich dcerou a docházela do bytu jen jednou až dvakrát do měsíce. V bytě se zdržoval synovec žalovaného s přítelkyní. Stěžovatelům dala žalobkyně výpověď z předmětného bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) o. z. s odůvodněním, že "stěžovatelé byt nejméně tři roky neužívají (bez vážných důvodů)". Soud prvního stupně dospěl v řízení k závěru, že uvedený výpovědní důvod nebyl naplněn.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2006 č. j. 23 Co 383/2006-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dala žalobkyně stěžovatelům, a rozhodl o skončení nájemního poměru. Stěžovatelům uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přístřeší. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, z něhož však vyvodil odlišný právní závěr. Odvolací soud občasné návštěvy stěžovatelů v předmětném bytě posoudil tak, že je nelze považovat za užívání bytu. Přitom neshledal důvod pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o. z.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Posledně uvedený dovolací důvod stěžovatelé pouze formálně označili, ve skutečnosti napadli nesprávný závěr odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. h) o. z. věty před spojkou "anebo" (neužívání bytu bez vážných důvodů), tj. uplatnili tak dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval výkladem skutečností, které naplňují výše uvedený výpovědní důvod, jakož i existencí vážného (závažného) důvodu neužívání (resp. občasného užívání) bytu.
Dovolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že stěžovatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nezpochybnili správnost skutkového závěru, že důvodem neužívání předmětného bytu stěžovateli byla především skutečnost, že stěžovatelé v rozhodné době uspokojovali svou bytovou potřebu bydlením v domě v Louňovicích. Dovolání proto posoudil označený soud jako nedůvodné a zamítl je.
III.
Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatelů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem posouzení je podle petitu ústavní stížnosti, kterou je Ústavní soud vázán, výhradně ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu. Ve vztahu k tomuto rozsudku ústavní stížnost zcela postrádá jakoukoli relevantní ústavně právní argumentaci. Stěžovatelé pouze namítají, že dovolací soud "v podstatě uznal tvrzené právo odvolacího soudu rozhodovat o přivolení k výpovědi z nájmu bytu na základě jím vytvořených výpovědních důvodů".
Jak se zjišťuje z připojeného dovolání stěžovatelů, ti sice v dovolání formálně uplatnili dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. [přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze také podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování], ale v dovolání se stěžovatelé v podstatě "jen" ztotožňují se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v jeho rozsudku.
Při posouzení uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud přihlédl nejen k jejich formálnímu označení, ale také k jejich obsahovému vymezení. V této souvislosti proto dospěl k závěru, že stěžovatelé uplatnili pouze (jeden) dovolací důvod, a to podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítali nenaplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) o. z. (neužívání bytu nájemcem bez vážného důvodu). Stěžovatelé i v dovolání (stejně jako v ústavní stížnosti) tvrdili, že byt zejména stěžovatel užíval občas, stejně tak byt užívali i jeho obchodní přátelé a příbuzný s tím, že předmětný byt byl k takovému užívání zařízen a stěžovatelé v něm měli své osobní věci.
Dovolací soud v napadeném rozsudku v souvislosti s uplatněným výpovědním důvodem vysvětlil jak pojem "občasné užívání" (resp. neužívání bytu), tak i "vážnost" (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu nájemcem, přičemž zdůraznil, že tyto skutečnosti musí být v každém jednotlivém případu posuzovány objektivně (nikoli subjektivně), a to jak při zohlednění zájmů nájemce, tak i pronajímatele. Skutkový závěr odvolacího soudu, že důvodem neužívání bytu stěžovateli bylo uspokojování jejich bytové potřeby bydlením v domě v Louňovicích, stěžovatelé ostatně nijak nezpochybnili svými tvrzeními o občasném užívání. Své tvrzení o nenaplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) o. z. nepodpořili ve smyslu platné judikatury žádnými relevantními důvody.
Z výše uvedeného důvodu dovolací soud správně shledal, že žalobkyní uplatněný výpovědní důvod byl oprávněný (přičemž dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl z tohoto důvodu opodstatněný). Tomuto právnímu závěru dovolacího soudu žádné pochybení ve smyslu tvrzeného porušení stěžovateli uvedených článků Listiny nelze vytknout.
S ohledem na absenci ústavně právní argumentace ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu z pohledu namítaného porušení ústavně zaručených práv a svobod, kterou Ústavní soud není povinen za stěžovatele sám konstruovat, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu