ECLI:CZ:US:2010:3.US.1799.10.1
sp. zn. III. ÚS 1799/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2010 č. j. 32 Cdo 4051/2008-313 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2008 č. j. 35 Co 632/2007-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2010 č. j. 32 Cdo 4051/2008-313 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2008 č. j. 35 Co 632/2007-268. Tvrdí, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Současně stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 C 48/2004, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Obchodní společnost jako vlastník domu podala proti stěžovateli žalobu na vyklizení nebytového prostoru nacházejícího se v přízemí daného domu, a to z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy z roku 1993; dle žalobkyně stěžovatel užíval nebytový prostor bez právního důvodu. V doplnění žaloby uvedla další důvod pro vyklizení prostoru, a sice výpověď danou po podání žaloby stěžovateli pro porušení jeho povinností. Stěžovatel argumentoval ve prospěch platnosti nájemní smlouvy a nedůvodnosti výpovědi a dále zpochybnil vlastnictví žalobkyně k nebytovému prostoru s tím, že tento je stavebně oddělen od domu žalobkyně a je stavebně a funkčně propojen s nebytovým prostorem velkoprodejny, nacházejícím se v přízemí sousedního domu, který je ve vlastnictví stěžovatele (stěžovatel argumentoval, že vlastníkem nebytového prostoru je on, neboť sporný nebytový prostor se stal součástí jeho domu, resp. velkoprodejny, jde o stavbu vestavěnou do stěžovatelovy stavby sousední). Poté stěžovatel argumentoval i tím, že pro případ závěru soudu o neplatnosti nájemní smlouvy z roku 1993 tvrdí užívání sporného nebytového prostoru na základě nájemní smlouvy z roku 1991, kdy nájem na něj přešel v rámci velké privatizace spolu se stěžovatelem kupovaným podnikem v roce 1993.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. 3. 2007 č. j. 15 C 48/2004-227 žalobu zamítl. Nájemní smlouvu z roku 1993 neshledal neplatnou a nájem nepovažoval za ukončený ani výpovědí, neboť výpovědní důvody nebyly dány.
Žalobkyně podala odvolání, ve kterém znovu vznesla argumenty o neplatnosti nájemní smlouvy i o oprávněnosti výpovědi. Stěžovatel reagoval obdobnými tvrzeními jako u prvostupňového soudu (viz výše).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 5. 2008 č. j. 35 Co 632/2007-268 změnil prvostupňový rozsudek tak, že uložil stěžovateli nebytový prostor užívaný na základě nájemní smlouvy z roku 1993 vyklidit. Odvolací soud po zopakování některých důkazů přečtením dospěl k závěru, že z důkazů předložených nebylo prokázáno, že by sporný nebytový prostor byl začleněn do sousední stavby (tj. k domu, resp. velkoprodejně stěžovatele) stavebním rozhodnutím. Návazně se pak zabýval otázkou práva užívání sporného nebytového prostoru stěžovatelem na základě přechodu práv a povinností (včetně nájmu) s privatizovaným podnikem, tedy i otázkou smluv o užívání (nájmu) postupně uzavřených k nebytovému prostoru. Dospěl k závěru, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na stěžovatele přešla dle §15 zák. č. 92/1991 Sb. i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (včetně nájmu), privatizovaným majetkem však byla pouze provozovna v domě nyní vlastněném stěžovatelem, přičemž sporný nebytový prostor je součástí domu žalobkyně. Ze smlouvy o privatizaci podniku tak nelze dle odvolacího soudu odvozovat nájemní právo stěžovatele ke spornému nebytovému prostoru; z důkazů nebylo prokázáno, že by na stěžovatele právo nájmu přešlo po předchozích nájemnících. Následně se odvolací soud zabýval nájemní smlouvou z roku 1993 uzavřenou stěžovatelem a dospěl k závěru, že je neplatná z důvodu neurčitosti smluveného nájemného.
Stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 č. j. 32 Cdo 4051/2008-313 dovolání proti výroku odvolacího soudu ve věci samé zamítl. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebyla aktivně věcně legitimovaná (tj. že by došlo ke změně stavby). Ztotožnil se i se závěrem, že stěžovatel se nestal nájemcem sporného nebytového prostoru přechodem spolu s privatizovaným majetkem; uvedl, že takový přechod ze zák. č. 92/1991 Sb. nevyplývá a nelze je dovodit ani z občanského zákoníku. Za správný považoval i závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z roku 1993 pro neurčitost ujednání nájemného. Nepřisvědčil ani námitce stěžovatele o překvapivosti právního závěru odvolacího soudu či o vadě spočívající v porušení poučovací povinnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že prvostupňový soud se zabýval jen nájemními vztahy a nezabýval se otázkou vlastnictví nebytového prostoru v důsledku stavebních úprav, kdy stěžovatel tvrdil, že nebytový prostor se stal součástí jeho domu (resp. velkoprodejny). Odvolací soud se naopak otázkou vlastnictví zabýval a stěžovatele s právním názorem neseznámil a neumožnil mu vyjádřit se; byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Uvedl, že Nejvyšší soud se touto námitkou uvedenou v dovolání nezabýval. Stěžovatel současně nesouhlasí se závěry odvolacího a dovolacího soudu, že nebytový prostor se nestal součástí jeho domu (resp. velkoprodejny), ale nadále přináleží k domu žalobkyně. Dle stěžovatele se změna vlastnických poměrů řídí objektivním výsledkem stavebních změn (tj. tím, zda došlo k oddělení stavby a k jejímu přírůstku k vedlejší stavbě ve smyslu občanskoprávním) a nikoliv rozhodnutím správního orgánu o změně stavby (tj. dle stavebněprávních předpisů). Oba soudy tak dle stěžovatele nebraly ohled na občanský zákoník.
Za nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný považuje stěžovatel závěr odvolacího soudu, že s privatizovaným majetkem nepřešel nájem ke spornému nebytovému prostoru, když na druhé straně současně odvolací soud uvedl, že nájem v rámci privatizace přechází.
Stěžovatel také namítl, že právní názor Nejvyššího soudu, že nájem na stěžovatele nemohl přejít spolu s privatizovaným majetkem, neboť takovou možnost §15 zák. č. 92/1991 Sb. ani občanský zákoník neupravují, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se výkladu tohoto ustanovení. Podle této judikatury přechází s privatizovaným majetkem na nabyvatele nejen práva a závazky z obligačních vztahů, ale i závazky ze vztahů veřejnoprávních (např. daňových). Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2097/07, III. ÚS 2152/07, II. ÚS 476/99 a I. ÚS 457/97, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2938/99.
Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své dovolací námitky, se kterými se Nejvyšší soud již vypořádal. Porušení zásady dvojinstančnosti řízení stěžovatel v dovolání výslovně nenamítal a s tvrzením o překvapivosti odvolacího rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádal na str. 5 odst. 4 napadeného rozhodnutí.
Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na skutkové a právní závěry svého rozsudku.
Ve vyjádření obou soudů nebylo uvedeno nic nového nad rámec obsahu napadených rozhodnutí a obsahu vyžádaného spisu, co by nebylo stěžovateli známo. Proto Ústavní soud vyjádření obecných soudů nezasílal stěžovateli k případné replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Takové porušení základních práv však Ústavní soud v dané věci neshledal. Pokud jde o námitku stěžovatele, že sporný nebytový prostor není ve vlastnictví žalobkyně, ale stěžovatele, a námitku, že spolu s privatizovaným majetkem přešlo na stěžovatele také právo nájmu, jde o právní názory, kterými stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby korigoval interpretaci norem podústavního práva. Obecné soudy, vycházejíc z tvrzení a provedených důkazů (včetně těch navržených stěžovatelem), věc v těchto dvou otázkách dostatečně posoudily a z jejich rozhodnutí jsou zřejmé podstatné úvahy, hodnocení příslušných důkazů i skutkové a právní závěry. Nebylo-li dle nich provedenými důkazy prokázáno tvrzení stěžovatele, že žalobkyně není aktivně věcně legitimovaná, nespatřuje v tom Ústavní soud protiústavní exces, který by byl v rozporu s obsahem spisu a provedeným dokazováním a který by představoval libovolný výklad podústavního práva. Stejně tak nemá Ústavní soud prostor pro zásah do interpretace podústavního práva ohledně (možnosti) přechodu nájmu v rámci přechodu práv a povinností spojených s privatizovaným podnikem; nejde o výklad libovolný. Stěžovatelem zmiňovaná usnesení Ústavní soudu se pak týkají přenosu daňové povinnosti spojené s privatizovaným majetkem a nikoliv přechodu práva nájmu k prostorám, které provozně sloužily privatizovanému podniku. Podstatou dalšího usnesení Ústavního soudu byla otázka přechodu pohledávky v případě, kdy osoba privatizovala jen část majetku podniku a měla proto povinnost prokázat přechod pohledávky v rámci této části (což neučinila). Podstatou posledního usnesení Ústavního soudu je pak otázka možnosti domáhat se vydání nemovité věci po subjektu, na který přešla tato věc privatizací majetku, či zda připadá do úvahy již jen náhrada. Pokud jde o stěžovatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal, že by v tomto usnesení byla právní otázka přechodu nájmu v rámci privatizace řešena odlišně než v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu a že by se tedy Nejvyšší soud odchýlil od daného usnesení (tj. postupoval ve shodných věcech odlišně), aniž by změnu své judikatury řádně odůvodnil. Pokud pak jde o související námitku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku odvolacího soudu v otázce přechodu nájmu v rámci privatizace, postačí poukázat na právní závěr Nejvyššího soudu; zde došlo ke korekci (tím Nejvyšší soud i reagoval na obdobnou dovolací námitku). Rovněž k dovolací námitce o překvapivosti prvních závěrů odvolacího soudu k otázce funkčního a stavebního propojení nebytových prostor se Nejvyšší soud dostatečně vyjádřil.
Ústavní soud tedy nemá za to, že by došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Odmítnutím ústavní stížnosti je současně vyřešen návrh na odklad vykonatelnosti napadeného odvolacího rozsudku; Ústavní soud řešil stěžovatelovu věc přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu