ECLI:CZ:US:2010:3.US.1833.09.1
sp. zn. III. ÚS 1833/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. V. M. a 2. M. M. - G., obou zastoupených JUDr. Petrem Cardou, advokátem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009 č. j. 28 Co 4/2009-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2008 č. j. 27 C 102/2007-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 7. 2009, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 6. 10. 2009, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy nesplnily svou povinnost ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a že nenaplnily jejich legitimní očekávání, že "došlo-li k porušení jejich práv zásahem orgánů veřejné moci, bude jim soudem poskytnuta přiměřená ochrana, a to za situace, kdy jim byla způsobena škoda zásahem státního orgánu (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)".
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 314 727 Kč a také jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků ani stát nemají právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé napadli uvedený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně dovoláním ze dne 3. 7. 2009, o němž nebylo do dnešního dne rozhodnuto, přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu].
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V posuzované věci měli stěžovatelé k dispozici pouze mimořádný opravný prostředek, jenž může být soudem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterýžto také uplatnili, "vyčerpán" však nebyl, neboť o něm dosud nebylo obecným soudem rozhodnuto.
V této souvislosti možno poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je při interpretaci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není ještě v okamžiku jeho případného podání zřejmé, zda je, či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o (poslední) procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé je možno takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je (tedy) pouze to, aby jej účastník řízení uplatnil "řádně", a tedy aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu, než jaký byl zmíněn, což po něm lze - (zde) vzhledem k povinnému zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) - důvodně požadovat.
Jestliže stěžovatel podá ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvod pro to, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje, neboť stěžovatel není nucen podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu