ECLI:CZ:US:2010:3.US.1893.10.1
sp. zn. III. ÚS 1893/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. B., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 6 As 1/2010-256, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, č. j. 31 Ca 125/2008-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, neboť míní, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 27. 6. 2005, č. j. O-99/391/2005, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. OR- 91/2005, "o neprovedení opravy zápisů právních vztahů k nemovitostem z původního přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, v katastrálním operátu v katastrálním území Štítary na Moravě". Podle krajského soudu byl zápis vlastnického práva ke sporným nemovitostem proveden v souladu s listinami, které byly středisku geodézie (resp. katastru nemovitostí) předloženy, a návrhem na opravu zápisu stěžovatel fakticky směřoval ke "změně evidence vlastnického práva, aniž by své vlastnické právo prokazoval jinak, než zpochybněním okolností, za nichž došlo k zápisu vlastnického práva jiné osoby"; ochranu vlastnického práva mu však může poskytnout toliko soud v občanskoprávním řízení. Jako neodůvodněnou odmítl krajský soud námitku, že správní orgán neúplně zjistil skutkový stav a nepřihlédl k tomu, že nelze nabýt vlastnického práva od nevlastníka, jakož i k (tvrzené) absolutní neplatnosti právních úkonů, neboť toto posouzení katastrálnímu úřadu nepřísluší.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. S odkazem na ustanovení §8 odst. 1 a 2 katastrálního zákona uvedl, že v případě stěžovatele by přicházelo v úvahu toliko řízení o opravě chyb, jež vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru (odst. 1 písm. a/), avšak tento institut slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami ve sbírce listin, z čehož plyne, že není prostředkem k posuzování správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem. Rozhodnutí vydané v tomto řízení má toliko evidenční účinky a nezasahuje se jím do soukromoprávních vztahů (viz rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 62/2003-15); v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu proto stěžovatel "nemůže dosáhnout jím požadovaného stavu", neboť se v něm nezkoumá, kdo je vlastníkem nemovitostí, ale (pouze) posuzuje, zda údaj v katastru odpovídá obsahu listin, na základě kterých byl zápis proveden. V projednávané věci údaje zapsané v katastru nemovitostí zcela korespondují s listinami, na jejichž základě bylo vlastnické právo (ve prospěch jiných osob) zapsáno, a pokud stěžovatel zpochybňuje, kdo je vlastníkem nemovitostí, nepřísluší rozhodovat katastru nemovitostí, nýbrž obecnému soudu v občanskoprávním řízení. K námitce, že absentovalo rozhodnutí národního výboru, na jehož základě by byl majetek stěžovatelova otce přidělen manželům S., pak kasační soud s podrobným odůvodněním uzavřel, že zápis těmto přídělcům do evidence nemovitostí byl učiněn v souladu s tehdejšími právními předpisy.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se správní orgán ani soudy nezabývaly důkazy, jichž se v řízení dovolával ohledně "zřejmé chyby" (omylu) Střediska geodezie Znojmo při evidenci majetku jeho otce, a ani nezdůvodnily, proč k nim nepřihlédly. Má na mysli zejména listiny, z nichž dovozuje existenci vlastnického práva jeho otce k předmětným nemovitostem ke dni jeho úmrtí (6. 7. 1987), jmenovitě listinu Okresního národního výboru Znojmo ze dne 22. 11. 1979, na jejímž základě došlo k zápisu vlastnických práv pro manžele S., jež však podle něj nemá náležitosti "pravomocného rozhodnutí národního výboru" ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, platného v roce 1979, dále pak "srovnávací sestavení parcel z 21. 4. 1994", podle níž byl jeho otec "evidován jako vlastník nemovitostí v k. ú. Štítary v roce 1979", a konečně i protokol (z 26. 7. 1995) a rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, pozemkového úřadu (z 27. 7. 1995), z nichž je podle jeho názoru zřejmé, že nebyla prokázána existence dokumentu, jež by jeho otce zbavil vlastnických práv k majetku získaného v přídělovém řízení. Tím, že tyto důkazy nebyly provedeny, jsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, jež ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu mu byla k dispozici žaloba a kasační stížnost, kterých využil, a jeho podání byla soudy věcně projednána.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly správním orgánem a soudy rozhodujícími ve správním soudnictví dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
V dané věci je především rozhodné, že oba soudy se vypořádaly s právní otázkou, kterou stěžovatel učinil základem svých námitek (jež se týkala možnosti domoci se uznání vlastnického práva, resp. vlastnického práva jeho otce, k předmětným nemovitostem v řízení o opravě chybného údaje v katastru nemovitostí dle §8 katastrálního zákona), a jejich právnímu závěru, že stěžovatelem zvolený institut slouží toliko k uvedení údajů katastru do souladu s listinami ve sbírce listin, a (naopak) není prostředkem k rozhodování o správnosti zapsaných věcných práv k nemovitostem, resp. že jím nelze právní vztahy k nemovitostem založit jinak (měnit), nelze vytknout ničeho ani v rovině jednoduchého práva, natožpak v rovině ústavněprávní. Odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu je zde očividně úplné a výstižné, a proto postačí na ně odkázat.
Vymezení předmětu řízení dle §8 katastrálního zákona pak předznamenává, že je nedůvodná stěžejní námitka stěžovatele, totiž z neúplnosti provedeného dokazování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se přiléhavě podává, že oba soudy (zejména Nejvyšší správní soud) stěžovateli adekvátně a logicky vysvětlily, z jakého důvodu k jeho tvrzením a předkládaným listinám není možné v řízení o opravě zápisu přihlížet, jestliže zde nelze posuzovat hmotněprávní otázku určení vlastnictví (resp. jeho změny), včetně podaného sdělení, z jakého důvodu je nutno zejména na listinu národního výboru pohlížet jako na dokument, na jehož základě "proběhl zápis vlastnického práva přídělcům ... do evidence nemovitostí v souladu s právními předpisy".
Již jen pro úplnost se sluší dodat, že otázka tvrzeného vlastnictví otce stěžovatele k předmětným nemovitostem byla předmětem i dědického řízení po jeho matce A. B., přičemž ústavní stížnost proti rozhodnutím v tomto řízení vydaným, ve které stěžovatel uplatnil shodná tvrzení ohledně průkazu existence vlastnických práv svého otce, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 571/10, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Stěžovateli se pak připomíná, že z téhož důvodu byla usnesením ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 11/98, odmítnuta i ústavní stížnost A. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1997, č. j. 30 Ca 337/95-18, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, pozemkového úřadu, ze dne 27. 7. 1995, č. j. PÚ 8775/92-Šm, že není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Štítary.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn, a Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu