ECLI:CZ:US:2010:3.US.1975.10.1
sp. zn. III. ÚS 1975/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele M. F., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, DS: 764rs4p, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010 sp. zn. 7 Tdo 1554/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto dovolání stěžovatele (a dalších obviněných), směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2009 sp. zn. 4 To 98/2009. Tímto usnesením bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. 3 T 179/2008, jímž byl stěžovatel pro ve výroku blíže popsané jednání shledán vinným ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů (ve smyslu §260 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pro posouzení věci rozhodném) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu se stěžovatel cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu, plynoucím z čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To z toho důvodu, že hnutí "Národní odpor" bylo v odsuzujícím rozhodnutí označeno za neonacistické ex post facto, aniž by uvedenou skutečnost mohl stěžovatel předem rozpoznat. Takováto neurčitost a dopředu absentující seznatelnost právního ustanovení (§260 odst. 1 tr. zákona) je dle stěžovatele v rozporu s principem právní jistoty a zásadou nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali. V této souvislosti z hlediska dostatečné určitosti právního (trestního) ustanovení stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro liská práva ve věci Tourancheau et July v. Francie a ve věci Baskaya et Okcuoglu v. Turecko, jakož i na §85-86a německého trestního zákoníku. V důsledku svého přesvědčení o neurčitosti citovaného ustanovení trestního zákona, resp. i jeho extenzivního výkladu ze strany Nejvyššího soudu se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soud zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Interpretace relevantního právního rámce (§260 odst. 1 tr. zákona) provedená Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí není dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Úvahy Nejvyššího soudu se pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež lze na obsah odůvodnění předmětného usnesení odkázat.
Oprávnění plynoucího pro něj z §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nevyužil a III. senát Ústavního soudu neshledal důvod pro postup dle §78 odst. 2 téhož zákona; v této souvislosti poznamenává, že dle jeho názoru předmětné ustanovení §260 odst. 1 tr. zákona, ani jeho stěžovatelem kritizovaný výklad kontradikci k tezím obsaženým v odkazovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (posuzovaným v jejich vzájemném kontextu) nezakládá.
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu