ECLI:CZ:US:2010:3.US.2021.10.1
sp. zn. III. ÚS 2021/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2009 č. j. 4 Nd 252/2009-580, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 26. 8. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2009 č. j. 4 Nd 252/2009-580, jímž bylo ve věci stěžovatelova návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku u obchodní společnosti AT Rudná, s. r. o., vedené u "Městského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. C 14042", rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. J. Holejšovský, JUDr. J. Vlčková a JUDr. J. Součková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pod sp. zn. 7 Cmo 463/2008. Dle stěžovatelova tvrzení mělo být tímto rozhodnutím a postupem obecných soudů v dané věci porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadené usnesení Nejvyššího soudu obdržel až dne 19. 5. 2010 (pozn.: dle doručenky obsažené v příslušném soudním spisu se tak stalo o den později), a to po opakovaných žádostech a také stížnosti k předsedovi vrchního soudu. Mezitím dne 13. 5. 2010 bylo rozhodnuto ve věci samé. Ze skutečnosti, že rozhodnutí procesní povahy, řešící otázku vyloučení jednotlivých soudců, bylo stěžovateli doručeno až po doručení meritorního rozhodnutí, stěžovatel vyvozuje zásah do práva na spravedlivý proces s tím, že nemohl plně uplatnit svá práva ve věci samé, neboť nevěděl, jak bylo rozhodnuto o námitce podjatosti.
I samotnou rozhodovací činností Nejvyššího soudu mělo být dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to z toho důvodu, že tento soud rozhodoval podle neúplného spisu, a proto, že nepřihlédl ke všem skutečnostem a důkazům. V napadeném usnesení se odkazuje na podání na č. l. 565 až 573, což je 8 stran textu (pozn.: správně ale 9 stran), ve skutečnosti již dne 6. 4. 2009 byla podána námitka podjatosti v rozsahu 10 stran (pozn.: správně ale 9 stran) a příloh o 30 stranách, tato byla doplněna podáním ze dne 7. 4. 2009 o 5 stranách. Z toho prý plyne, že se Nejvyšší soud při svém rozhodování neseznámil dostatečně se všemi námitkami, čemuž má svědčit i skutečnost, že se tvrzeními tam uvedenými nezabýval. Není ani zřejmé, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno ve stěžovatelově věci, neboť tato je označena tak, že se má jednat o návrh na zápis změn, ačkoliv se mělo jednat "o změnu stávajícího zápisu v obchodním rejstříku". Také soud, u kterého se řízení vede, je označen v rozporu se skutečností, protože v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že se jedná o Městský obchodní soud v Praze, u něhož se však žádné řízení nevede a žádný takový soud mu není ani znám.
Stěžovatel vyslovuje rovněž nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že v dané věci nebyl, s ohledem na ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), důvod k vyloučení, jestliže stěžovatel podrobuje kritice postup vrchního soudu v jeho věcech a jeho námitky se týkají dřívějších rozhodnutí ve věci výše uvedené společnosti. Je prý totiž třeba brát zřetel na skutečnost, že veškerá řízení, o nichž se stěžovatel ve svých podáních zmiňuje, se týkají dané společnosti a jedná se vždy o řízení ve věcech obchodního rejstříku, resp. zápisů změny údajů zapsaných v obchodním rejstříku, přičemž na tato řízení nelze nahlížet odděleně, ale jako na celek, protože materiálně jde o jedno řízení. V daném případě lze u soudců řešících tento spor údajně hledat jejich poměr k věci, protože mají "nepochybný zájem na tom, aby nevyšlo najevo jejich případné dřívější pochybení, které stěžovatel rozebírá ve svém návrhu", a tudíž že lze očekávat, že budou rozhodovat "účelově, bez ohledu na zjištěný skutkový stav". V návaznosti na to stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že vycházel pouze z vyjádření soudců a že se dostatečně nezabýval tím, zda jsou objektivně dány pochybnosti o jejich podjatosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v prvé řadě v ústavní stížnosti namítá, že mu v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno "opožděně", po rozhodnutí ve věci samé. Důvodem kasace tohoto rozhodnutí však mohou být buď vady samotného rozhodnutí, nebo vady řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, a eventuálně vadný postup při doručování napadeného rozhodnutí logicky na jeho ústavnost žádný vliv mít nemůže. Z tohoto důvodu je uvedená námitka bezpředmětná. Možno dodat, že i sám stěžovatel byl patrně téhož názoru, neboť argumentoval tím, že v důsledku daného pochybení nemohl uplatnit svá práva ve věci samé, ovšem příslušné rozhodnutí, tj. usnesení vrchního soudu ze dne 13. 5. 2010 č. j. 7 Cmo 463/2008-587, které bylo stěžovateli doručeno dne 14. 6. 2010, z důvodu této vady nyní souzenou ústavní stížností nenapadl. Dále stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud danou věc chybně označil v hlavičce napadeného rozhodnutí, a to včetně nesprávného uvedení příslušného soudu, a v souvislosti s tím uvádí, že má pochybnosti, v jaké věci bylo vlastně rozhodnuto. Ovšem ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť bez ohledu na to, zda v uvedeném směru došlo k určitému pochybení, je z výroku napadeného rozhodnutí zcela nepochybné, v jaké věci Nejvyšší soud rozhodl.
Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel nijak nezpochybňuje, že své námitky postavil na skutečnostech, jak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud, tj. že podrobuje kritice postup vrchního soudu v jeho věci (věcech) a že "je přesvědčen, že se mu u [vrchního soudu] nedostává nestranného rozhodování". Uvedený soud pak tyto kvalifikoval jako skutečnosti naplňující podmínky shora uvedeného ustanovení. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti s tímto závěrem vyslovuje nesouhlas, přitom ale v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by dané posouzení z věcného hlediska, natož z hlediska ústavnosti jakkoliv mohlo zpochybnit. Pokud v prvé řadě argumentuje tím, že je třeba brát zřetel na všechna řízení ve věci zápisu změny údajů zapsaných v obchodním rejstříku stran výše uvedené společnosti, je dle názoru Ústavního soudu z hlediska citovaného ustanovení nerozhodné, zda jde o postup, resp. rozhodování soudce (přísedícího) v tomto či jiném soudním řízení. Nemůže rovněž obstát stěžovatelův poukaz na "případná" pochybení soudců, resp. na snahu soudců o jejich zakrytí. Nehledě na to, že Nejvyššímu soudu nepřísluší - rozhoduje-li o námitce podjatosti - zkoumat, zda "případná" pochybení (jak je sám stěžovatel označuje), jsou pochybeními skutečnými, především pak ze skutečnosti, že se eventuálně uvedení soudci v této či jiné stěžovatelově věci nějakého pochybení dopustili, jejich podjatost vyvozovat nelze, což zjevně také plyne z výše uvedeného ustanovení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal i to, že Nejvyšší soud neměl v době svého rozhodování jeho kompletní podání. Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, že podání ze dne 6. 4. 2009 se (celé) nachází na č. l. 565 až 573, jeho přílohy pak v přílohové části příslušného soudního spisu, a tak Nejvyšší soud je nepochybně k dispozici měl, druhé podání ze dne 7. 4. 2009, jež bylo doručeno vrchnímu soudu dne 15. 4. 2009, se pak nalézá pouze v přílohové části. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud měl obě podání k dispozici, nikoli však, zda k v pořadí druhému podání přihlížel. Z hlediska ústavnosti je však podstatné, zda se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami, tedy i těmi, které stěžovatel uplatnil v podání za dne 7. 4. 2009. Přitom Ústavní soud z jeho obsahu zjistil, že v něm stěžovatel popisuje průběh svého případu, poukazuje na údajné pochybení Krajského obchodního soudu v Praze, případně Městského soudu v Praze ve věci zápisů v obchodním rejstříku stran výše zmíněné společnosti, přičemž obsáhle cituje z příslušné právní úpravy. Žádné skutečnosti, které by souvisely či nějak mohly souviset s výše uvedenými soudci, resp. s otázkou jejich podjatosti, však toto podání neobsahuje. Argumentace, kterou uplatnil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, lze tak plně vztáhnout i na tvrzení obsažená v předmětném podání.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu