ECLI:CZ:US:2010:3.US.2036.10.1
sp. zn. III. ÚS 2036/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti CET 21 spol. s r. o. se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, IČ: 458 00 456, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. dubna 2010 č. j. 8 As 33/2010-128, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. f) a §60 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soud dne 14. 7. 2010, napadá stěžovatelka rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. dubna 2010 č. j. 8 As 33/2010-128, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009 č. j. 10 Ca 5/2009-71. Tímto rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 2008/1045/FOL/CET, č. j. fol/7405/08.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, resp. řízením jemu předcházejícím bylo porušeno právo na svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace ve smyslu článku 17 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V projednávané věci údajně nebylo jak ze strany žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tak i Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu při interpretaci ve věci aplikovaného ustanovení §32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysílání") šetřeno podstaty a smyslu výše označených základních práv; došlo proto prý i k porušení článku 4 odst. 4 Listiny ve smyslu tam uvedeného interpretačního pravidla.
Stěžovatelka tvrdí, že výše označené ustanovení zákona o vysílání je nejasné a nesrozumitelné, neboť skutková podstata správního deliktu vymezeného v ustanovení §60 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání je "vymezena jinými slovy, než ustanovení, kterým je tato povinnost ukládána". Proto stěžovatelka navrhuje zrušení obou citovaných ustanovení zákona o vysílání i pro rozpor s článkem 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Za nejasný a nesrozumitelný považuje stěžovatelka především provedený výklad pojmu "bezdůvodně nezobrazovat" a "nezobrazovat osoby", přičemž prý výše zmiňovaný zákon neformuluje žádná kritéria pro jejich správný výklad.
Nejvyšší správní soud, městský soud ani žalovaná údajně nerespektovaly princip proporcionality mezi omezením svobody projevu a cílem vymezeným v článku 10 odst. 2 Úmluvy a v článku 4 odst. 4 Listiny. Zejména Nejvyšší správní soud prý nedostál své povinnosti, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku "přesvědčivě nedoložil naléhavou společenskou potřebu" pro zjištění důvodnosti jeho závěru o nadřazení (upřednostnění) jednoho práva (v daném případě práva na zachování lidské důstojnosti) nad právem jiným (právem na svobodu projevu), neposoudil rovněž důvodnost omezení svobody projevu a jeho přiměřenost ve vztahu k "legitimnímu cíli", a neochránil tak údajně subjektivní práva stěžovatelky.
Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že i nadále je přesvědčena, že pokud by v případě zveřejňování dalších aktuálních informací o osobě B. Š. nebyly současně opakovaně odvysílány záběry psychicky i fyzicky týraného "chlapce z Kuřimi", obsah jí odvysílaného pořadu by se změnil, neboť veřejnost by si údajně neztotožnila dřívější obsah i okolnosti "kauzy Kuřim" v kontextu s nově odvysílanými informacemi také pro více jak roční odstup od jejich posledního odvysílání. Z pohledu dosavadních "šokujících" informací zveřejněných všemi médii prý tak opakovaným odvysíláním záběrů týraného chlapce došlo "jen" k dokreslení okolností, za nichž se konkrétní osoby dopouštěly závažné trestné činnosti na nezletilých chlapcích, přičemž stěžovatelka zdůraznila, že záběr "chlapce z Kuřimi" nebyl pořízen pracovníky stěžovatelky a k jeho odvysílání nedošlo v jiných souvislostech, než těch, které se dotýkají podstaty "kuřimské kauzy".
II.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010 č. j. 8 As 33/2010-128 se zjišťuje, že označený soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009 č. j. 10 Ca 5/2009-71 jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. s tím, že neshledal napadený rozsudek nezákonným ani nepřezkoumatelným.
Stěžovatelce byla rozhodnutím žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání udělena pokuta v celkové výši 600 000,- Kč za porušení povinnosti uvedené v ustanovení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Správní delikt byl spáchán tím, že dne 9. 1. 2008 v pořadu Odpolední televizní noviny, odvysílaném v době od 17.00 hod. na programu Novy a v dalších pořadech této televizní stanice ve dnech 13. 1., 15. 1., 16. 1., 20. 1. 2008, stěžovatelka odvysílala záběry "týraného chlapce z Kuřimi".
Kasační soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že při testu proporcionality se zaměřil na výklad pojmu "bezdůvodně" [ustanovení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání] v případě bezdůvodného vysílání záběrů osob umírajících nebo vystavených těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Kasační soud přisvědčil závěrům jak městského soudu, tak i žalované, že pro opakované použití citlivých záběrů "chlapce z Kuřimi" v pořadech poskytujících informace o zadržení B. Š. v Norsku nebyl více jak po roce od medializace "kauzy Kuřim" žádný relevantní důvod. Jejich nezařazením by se nijak nezměnila podstata těchto pořadů ani kvalita odvysílaných informací k osobě zadržené B. Š. Kasační soud připomněl, že stěžovatelka byla již v roce 2007 v souvislosti s opětovným odvysíláním záběrů týraného "chlapce z Kuřimi" upozorněna na to, že svým konáním porušuje ustanovení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání.
Závěrem kasační soud zdůraznil, že na posuzovanou věc nedopadá jen soukromoprávní ochrana osobnosti podle předpisů občanského práva, neboť předmětem veřejnoprávní regulace je i bezdůvodné vysílání záběrů osoby vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010 č. j. 8 As 33/2010-128 dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, neboť napadeným rozsudkem kasačního soudu a řízením jemu předcházejícím k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Podstatná část ústavní stížnosti spočívání v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace napadených ustanovení zákona o vysílání, tedy tzv. jednoduchého práva Nejvyšším správním soudem. I když stěžovatelka poměřuje postup a rozhodování Nejvyššího správního soudu v projednávané věci parametry posuzování věcí skutkově a právně obdobných Evropským soudem pro lidská práva, nelze přehlédnout, že svými námitkami stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice pouhé "další soudní instance".
Ústavní soud vždy ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a za situace, v níž tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.
Již v usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 2262/08 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud ve vztahu k námitkám o nesprávnému výkladu a aplikaci tzv. jednoduchého práva uvedl, že "v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely výhradně tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz a další)". Tato činnost Ústavního soudu nahrazující pravomoci dříve neexistujícího Nejvyššího správního soudu však fungováním tohoto soudu skončila, přičemž Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Za této situace Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Zodpovědnost za výklad a aplikaci jednotlivých ustanovení tzv. jednoduchého práva náleží primárně právě Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž jeho povinností je při výkladu a aplikaci norem tzv. jednoduchého práva postupovat tak, aby byl garantován jejich účel a smysl ve vztahu k ochraně základních práv a svobod. Pouze v případě interpretace extrémně vybočující z kautel vymezených v hlavě páté Listiny by Ústavní soud byl nucen zasáhnout, neboť by takovým postupem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavnosti.
Pochybení takového rozsahu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci nebylo shledáno.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 17 odst. 1, odst. 2 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, k nimž údajně došlo tím, že uložením pokuty za opakovaně odvysílané záběry týraného chlapce z kauzy Kuřim bylo porušeno její právo na svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace, přičemž tím, že jí byla uložena pokuta za realizaci těchto jejích práv, nebyla dostatečně zvážena proporcionalita mezi jedním základním právem a právy ostatními a veřejný zájem spojený s touto její činností.
Ústavní soud nemůže těmto námitkám přisvědčit a pokládá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za souladné s ústavními předpisy.
Nejvyšší správní soud dostál své povinnosti, pokud se při svém rozhodování ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva zabýval rovněž otázkami, zda omezení výkonu práva na svobodu projevu a šíření informací, které je bezesporu jedním z nejdůležitějších základů demokratické společnosti, je v souladu s "naléhavou společenskou potřebou" a je "přiměřené sledovanému legitimnímu cíli".
V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil, z jakých důvodů shledal správnost aplikace ustanovení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání na projednávaný případ a zdůraznil, že stěžovatelka, ačkoli na tuto skutečnost již dříve byla upozorněna, opakovaným zařazováním záběrů týraného chlapce z Kuřimi do pořadů přinášejících informace o zadržení B. Š. porušila jednu ze základních povinností provozovatele vysílání bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Takové záběry týraného nezletilého chlapce, vysílané jen jako určité "doplnění" informací o B. Š., časově následující po téměř roce a půl od získání těchto záběrů, nemohlo přinést divákům žádné nové poznatky, které by již nebyly dlouhodobě známy a nijak tedy neodůvodňovaly jejich opakované zařazení do vysílání stěžovatelky ve spojitosti s informacemi jinými. Na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že zmiňované drastické záběry nebyly získány pracovníky stěžovatelky a že byly uveřejněny i jinými provozovateli vysílání.
Výše citované ustanovení zákona o vysílání legitimním způsobem na základě veřejného zájmu na ochraně práv druhých omezuje právo na svobodu projevu a práva na informace, což je zcela v souladu s článkem 17 odst. 4 Listiny. Nelze zpochybnit správnost závěru výše označeného soudu, že úmyslem zákonodárce v souladu s článkem 10 Úmluvy bylo upřednostnit poskytnutí ochrany právu na zachování lidské důstojnosti před právem na svobodu projevu. Opětovným zařazováním záběrů týraného chlapce z Kuřimi do vysílání stěžovatelky nebyl naplněn veřejný zájem na zveřejnění poznatků či informací.
Ústavní soud neshledal z výše uvedených důvodů tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jejích základních práv a svobod za opodstatněné, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, odmítl i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. f) a §60 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., neboť tento akcesorický návrh učiněný podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu