ECLI:CZ:US:2010:3.US.2199.10.1
sp. zn. III. ÚS 2199/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelů 1) H. B., 2) V. Š. a 3) K. T., zastoupených Mgr. Pavlem Císařem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2010 č. j. 29 Cdo 4837/2008-171, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008 č. j. 14 Cmo 306/2007-136 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2007 č. j. 33 Cm 133/2006-104, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto (usneseními Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze) o zrušení obchodní společnosti, jejímiž byli společníky a nařízena její likvidace; a dále Nejvyšším soudem o odmítnutí jejich dovolání. Jak se podává z obsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, dle něj závěr, že pro zrušení společnosti ve smyslu §68 odst. 6 písm. c) obch. zák. není významné, který ze společníků rozpory mezi nimi zavinil, je z uvedeného ustanovení "do té míry zřejmý, že založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže".
V rámci svých stížnostních bodů stěžovatelé podrobně rozvedli jakým způsobem navrhovatel (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) k jejich újmě jako společník s 50% obchodním podílem znemožňoval jakoukoliv reálnou součinnost společníků, resp. v důsledku toho činnost předmětné společnosti, a jak coby jediný jednatel postupoval při realizaci právních úkonů společnosti. Mají za to, že výklad ustanovení §68 odst. 6 písm. c) obch. zák. (v němž jsou obsaženy důvody zakládající zrušení obchodní společnosti) ze strany obecných soudů, jež tyto skutečnosti z pohledu interpretace jeho znění v části "společnost nemůže vykonávat činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky" nezohlednily, zakládá dotčení v jejich ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhali, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
V posuzované záležitosti stěžovatelů interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
S ohledem na to byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu