ECLI:CZ:US:2010:3.US.2315.10.1
sp. zn. III. ÚS 2315/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem v Praze 8 - Karlíně, Šaldova 34/466, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 7 To 260/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 1 PP 79/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 8. 2010, doplněnou podáním ze dne 19. 8. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že porušují ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čímž mělo dojít k dotčení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. že porušují jeho právo na osobní svobodu dle ustanovení čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první Listiny. Současně stěžovatel učinil návrh na přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") za použití §331 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 6 T 118/2006 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008 sp. zn. 10 To 265/2008. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. výše uvedeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se obvodní soud v odůvodnění svého usnesení nezabýval tím, co uvedl na veřejném zasedání dne 27. 4. 2010, tj. že mu (stěžovateli) byl uložen nepřiměřeně nízký trest, a že pokud by jeho žádosti vyhověl, tento trest by ještě zkrátil. Tento výrok - coby údajně skutečný důvod rozhodnutí - představuje dle stěžovatele hrubý zásah do nezávislosti soudů, a to proto, že obvodní soud posuzoval něco, k čemu nebyl vůbec oprávněn, navíc ani neznal všechny okolnosti případu, neboť jak plyne z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2010, jako důkaz byl ze shora zmíněných rozsudků čten jen výrok o vině a trestu. Tím obvodní soud překročil meze, které zákon stanovuje pro posuzování žádosti o podmíněné propuštění. Uvedené pochybení, jak stěžovatel dále tvrdí, namítal ve své stížnosti, avšak městský soud došel k nesprávnému právnímu závěru, který má být "v extrémním rozporu s tím, co bylo dosud zjištěno". Pochybení tohoto soudu má spočívat v tom, že se odmítl zabývat výše uvedenou námitkou s tím, že je irelevantní, protože stížnostní soud přezkoumává výrok a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§147 odst. 1 tr. ř.), a nikoliv obsah ústního odůvodnění, které po vydání napadeného následovalo. Dle stěžovatele je však ústní odůvodnění "spojitou nádobou" s celým výrokem soudu, neboť vyjadřuje, jakými úvahami se obvodní soud při rozhodování řídil. Tyto úvahy jsou posléze přeneseny do výroku rozhodnutí, a proto ústní odůvodnění není irelevantní. Na ustanovení §147 tr. ř., které nelze vykládat restriktivně, se má proto vztahovat i ústní odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu. Předmětný výrok obvodního soudu byl učiněn, aniž by o tom byl veden jakýkoliv záznam, což mělo za následek vadu řízení, jak prý také konstatoval městský soud.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že §88 odst. 1 písm. a) tr. z. vyjadřuje požadavek pozitivní prognózy budoucího chování pachatele. Tato prognóza má být založena na všestranném a aktuálním zhodnocení osoby odsouzeného, dosavadního působení ve výkonu trestu, možností jeho nápravy; důležité rovněž je, v jakém prostředí bude odsouzený žít a pracovat po propuštění z výkonu trestu (zda má rodinné zázemí, zaměstnání, bydlení apod.). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na hodnocení Vazební věznice Praha - Pankrác, resp. na to, že výkon trestu řádně nastoupil a po dobu jeho výkonu také řádně plnil své povinnosti, což má ve smyslu §88 odst. 1 tr. z. svědčit o jeho nápravě, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, č. 51) tvrdí, že uvedl dostatek argumentů pro to, aby soudy mohly rozhodnout v jeho prospěch. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že sice uvedl, že existují i další hlediska, z nichž lze usuzovat polepšení, než jaká uvádí výše citované ustanovení, tato hlediska však nekonkretizoval a na jejich základě věc neposuzoval. To má představovat zneužití zásady uvážení při rozhodování, protože není jisté, zda tento soud rozhoduje ve všech případech stejně, kromě toho tato nespecifikovaná hlediska byla důvodem zamítnutí jeho stížnosti, čímž se stává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel poukazuje na to, že svým jednáním, pro které byl odsouzen, nezpůsobil žádnou škodu (Okresní soud v Kladně měl návrh na náhradu škody přesahující 41 mil. Kč usnesením zamítnout a Krajský soud v Praze se měl s tímto rozhodnutím ztotožnit); pokud městský soud tvrdí opak, pak je jeho závěr v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. V souvislosti s tím stěžovatel poukazuje na konstatování obecných soudů, že se staví k trestné činnosti nekriticky a vinu si nepřipouští, jestliže tvrdí, že nenastala žádná škoda. Stěžovatel - dle svých slov - opakovaně uvedl, že odsuzující rozsudek zcela přijal. Skutečnost, že se s odsuzujícím rozsudkem neztotožňuje, protože nevznikla žádná škoda, ale neznamená, že se staví k trestné činnosti nekriticky, a proto závěr obecných soudů, že k nápravě nedošlo, je zcela nesprávný. Další rozpor spatřuje stěžovatel ve zjištění městského soudu, že neprokázal polepšení. Důvodem toho mělo být hodnocení věznice, a to, že na standardním oddělení pobýval jen krátce, a tudíž nebyl výchozí program zacházení dosud vyhodnocen. Stěžovatel je názoru, že pokud byl kvůli zdravotnímu stavu v nástupním oddělení, má být hodnocen jako jiný zdravotně způsobilý vězeň, přičemž poukazuje na zákaz diskriminace s tím, že nemocní vězni nemohou dosahovat takových výkonů jako vězni zdraví. Své povinnosti řádně plnil od samého začátku výkonu trestu, invalidita mu nedovolila více se zapojovat do úklidových prací na oddělení a získat tak kázeňskou pochvalu. Proto je třeba vzít v úvahu, že nepříznivý zdravotní stav má mít vliv na skutečnosti, které soud musí přezkoumávat. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tezí městského soudu, že proces nápravy může začít teprve tehdy, pokud odsouzený svou vinu vnitřně přijme. Jde o předpoklad stojící mimo zákonné meze, kdy neexistují kritéria pro hodnověrné posouzení této skutečnosti. Vnitřní přijetí viny může být pouhou adaptací na vězeňské prostředí či snahou oklamat druhé. Pokud jím soud argumentuje, měl by stanovit příslušná kritéria. Nestane-li se tak, otevírá se tím nekontrolovatelný prostor pro úvahy, které vždy mohou vést k zamítnutí příslušné žádosti. Přiznání viny nemůže znamenat splnění účelu trestu a stejně tak její popírání nemůže být důkazem nepolepšitelnosti nebo důkazem, z něhož lze dovozovat sklony k trestné činnosti. Pro státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 toto bylo jediným důvodem, aby navrhla zamítnutí předmětné žádosti, dané kritérium pak Městské stání zastupitelství v Praze v přípise ze dne 26. 7. 2010 zhodnotilo jako správné.
Ve zmíněném doplnění stěžovatel navrhl důkaz nahrávkou pořadu České televize, v němž má předseda senátu Okresního soudu v Kladně, který rozhodl o stěžovatelově vině a trestu, připouštět určité pochybnosti o správnosti příslušného rozsudku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozpor mezi písemným a ústním odůvodněním rozhodnutí obvodního soudu a současně upozorňuje, že ve veřejném zasedání dne 27. 4. 2010 nebyl pořízen písemný ani zvukový záznam tohoto odůvodnění. Přitom vyslovuje nesouhlas s názorem městského soudu, který jeho námitku, že se obvodní soud v odůvodnění nezabýval tím, co v rámci ústního odůvodnění uvedl, označil za irelevantní. Jde-li o otázku protokolace odůvodňování usnesení ve veřejném zasedání, dle ustanovení §55 odst. 1 písm. d) tr. ř. se do protokolu o veřejném zasedání zapisuje podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, tj. - jak lze vyvodit z ustanovení §128 odst. 2 ve spojení s §138 tr. ř. - celý a doslovný výrok rozhodnutí, příp. podstatné části odůvodnění a poznámka o poučení (viz také Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, s. 366-367). V protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 4. 2010 se pouze uvádí, že usnesení bylo krátce odůvodněno. I kdyby však v tomto ohledu Ústavní soud konstatoval určité pochybení, je z povahy věci zřejmé, že na vlastní rozhodnutí obvodního soudu to žádný vliv mít nemohlo.
S ohledem na absenci protokolace "podstatné části odůvodnění" by bylo velmi obtížné zjišťovat, o jaké důvody obvodní soud opřel své rozhodnutí, tedy zda skutečně jen o to, že stěžovateli byl uložen "nepřiměřeně nízký trest", jak se v ústavní stížnosti tvrdí, nebo (také) o důvody jiné. Obecně platí, že ústní odůvodňování rozhodnutí se děje v zájmu "výchovného účinku [...] soudního rozhodnutí [...], přesvědčivosti a autority vydávaného státního aktu [...]" (viz literatura shora, s. 982), a vznikne-li podstatný rozpor mezi ním a odůvodněním písemným, obecný soud stěží může výše uvedenému požadavku dostát. Na straně druhé jde o vadu, kterou napravit nelze a která v dané věci být důvodem kasace usnesení soudu prvního stupně být nemůže. Dle názoru Ústavního soudu je rozhodující písemné odůvodnění rozhodnutí, neboť odhlédne-li se od možných obtíží se zjišťováním přesného obsahu ústního odůvodnění, je třeba vycházet z toho, že stížnostní soud je v příslušném řízení povinen přezkoumat správnost (tj. zákonnost a odůvodněnost) výroku napadeného usnesení [§147 odst. 1 písm. a) tr. ř.]; v případě, že by rozhodnutí bylo postaveno na dvou různých samostatných důvodech, musel by posuzovat, zda výrok příslušného rozhodnutí obstojí z hlediska jednoho z nich, v kladném případě by pak stížnost pro nedůvodnost zamítl. Obdobně tomu je v souzené věci, kdy příslušný výrok musí odůvodňovat "alespoň" to, co je obsaženo v písemném odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel ve své stížnosti ze dne 10. 6. 2010 namítal, že se obvodní soud "v písemném odůvodnění nezabývá vůbec tím, co uvedl ve veřejném zasedání". Ovšem i kdyby uvedený soud toto - coby důvody rozhodnutí - doplnil (např. po vrácení věci stížnostním soudem k novému projednání a rozhodnutí), na výsledku řízení by se tím nic změnit nemohlo. Z tohoto důvodu se Ústavní soud s postupem městského soudu, který tuto námitku odmítl, ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá zcela vadné posouzení merita věci ze strany obecných soudů, tj. otázky, zda byly splněny podmínky ustanovení §88 tr. z. pro podmíněné propuštění jeho osoby z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a tento soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavnímu soudu proto přísluší posoudit, zda obecný soud nepostupoval svévolně, tedy zda vycházel z výše uvedeného ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy, neboť pak by takový postup mohl být shledán jako rozporný s konkrétními ústavně zaručenými základními právy dotčeného účastníka. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší, či naopak větší váhu, než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout nemůže.
V prvé řadě je Ústavní soud nucen poukázat na teze, ze kterých vycházel při svém rozhodování obvodní soud s tím, že se k nim plně připojuje. Podmínečné propuštění má jistě výjimečnou povahu, a to v tom smyslu, že pokud v příslušném řízení nebude prokázáno naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, a nebude se zde tudíž jevit jako dostatečně pravděpodobné, že u odsouzeného došlo k "polepšení" a že je (proto) "možno očekávat, že v budoucnu povede řádný život", touto formou mu trest zkrátit nelze. Obvodní soud pak v prvé řadě zkoumal stěžovatelovo chování a plnění povinností ve výkonu trestu, neboť z těchto skutečností (ale samozřejmě nejen z těchto) je třeba usuzovat, že u stěžovatele došlo k nápravě. Vzal přitom v úvahu, že stěžovatelovo jednání nevykazuje žádné negativní znaky, avšak tuto skutečnost hodnotil spíše "neutrálně", resp. z této skutečnosti v daném případě nic zásadního ve stěžovatelův prospěch nevyvodil. To ale nelze považovat za nějaké "extrémní vybočení". Osoby, které - jako stěžovatel - pocházejí a v době před výkonem trestu se pohybovaly v prostředí, kde je samozřejmostí řídit se společenskými normami a plnit i běžné právní povinnosti, se obvykle stejným způsobem chovají i ve výkonu trestu, a proto z toho nelze "automaticky" vyvozovat, že uložený trest skutečně splnil svůj účel.
Na straně druhé pak obvodní soud nezjistil, že by zde byly okolnosti nasvědčující tomu, že u stěžovatele došlo k nápravě, resp. jež by založily opodstatněné očekávání, že stěžovatel po propuštění povede řádný život. Již tato skutečnost by postačovala k zamítnutí stěžovatelovy žádosti, obvodní soud však kromě toho poukázal na stěžovatelův postoj k trestné činnosti s tím, že neposkytuje dostatečnou záruku, že by se do budoucna vyvaroval další trestné činnosti. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádný "extrémní rozpor" nezjistil, neboť uvedený soud v tomto bodě vycházel z hodnocení věznice, v němž se hovoří o tom, že se stěžovatel "staví k trestné činnosti nekriticky, vinu nepřipouští", přičemž dokonce ani z ústavní stížnosti nelze vyvodit, že by stěžovatel v jednání, pro které byl odsouzen, spatřoval cokoliv závadného. Byť to samozřejmě neznamená, že stěžovatel, pokud by se ocitl ve stejné či podobné situaci, by jednal tak, jak jednal v minulosti, toto riziko se tím přesto nepochybně zvyšuje. Nelze se v této souvislosti ztotožnit s námitkou, že městský soud vytváří nějaká nepředvídatelná, diskriminaci zakládající kritéria. Uvedený soud pouze reagoval na stěžovatelovy námitky a v souvislosti se závěry obvodního soudu vysvětlil, že chování obviněného ve výkonu trestu, resp. plnění povinností není a nemůže být jediným kritériem pro posouzení, zda došlo u obviněného k nápravě. Tento závěr - v obecné rovině - je v souladu s dikcí předmětného ustanovení, a že by konkrétně v dané věci obecné soudy (svévolně) zvolily nějaké evidentně irelevantní kritérium, zjištěno nebylo.
Pokud jde naopak o námitku, že nebyly zhodnoceny všechny okolnosti případu, pak vzhledem k tomu, že okruh hledisek (z nichž lze vyvozovat "polepšení"), která by mohly obecné soudy při svém rozhodování brát v úvahu, není nijak omezen, bylo by možné těmto soudům vytknout, že se nezabývaly těmi, která jsou výslovně uvedena v příslušném ustanovení (chování odsouzeného, plnění povinností, příp. včasný nástup do výkonu trestu), tam neuvedenými pak pouze tehdy, jestliže by mohly mít reálný dopad na posouzení dané věci. Obecné soudy se prvně uvedenými hledisky zabývaly, a jde-li o druhou skupinu, stěžovatel sice obecně některé skutečnosti v ústavní stížnosti vyjmenovává (rodinné, příp. sociální zázemí, zaměstnání atd.), zde ovšem ani Ústavní soud nezjistil, že by některá z nich měla hrát při posuzování dané věci nějakou významnou úlohu a že tedy obecné soudy pochybily, když ji neučinily předmětem svých úvah. Poukazuje-li stěžovatel na svůj zdravotní stav s tím, že jde o hledisko, "na které se obecné soudy měly zaměřit", je Ústavní soud názoru, že tuto skutečnost v daném řízení nelze hodnotit ani k tíži, ale ani ve prospěch obviněného. Ústavní soud sice chápe, že stěžovatel je v obtížné situaci, jde-li o možnost prokázat, že konkrétně v jeho případě došlo k "nápravě", ovšem tato skutečnost - vzhledem k výše popsané povaze daného institutu - nemůže hrát zásadní roli. Zmiňuje-li stěžovatel, že jeho jednáním, za které byl odsouzen, nevznikla žádná škoda, jde o polemiku s odsuzujícím rozsudkem, z něhož je však nutno vycházet. Z tohoto důvodu není stěžovatelem navrhovaný důkaz relevantní. Z napadeného rozhodnutí městského soudu dále pak není patrno, že by bylo stěžovatelovi přičítáno k tíži jeho krátkodobé "působení na standardním oddělení", jak se domnívá, neboť zmíněný soud pouze citoval ze zprávy Vězeňské služby České republiky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Z tohoto důvodu se již Ústavní soud nezabýval žádostí ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu