ECLI:CZ:US:2010:3.US.2374.10.1
sp. zn. III. ÚS 2374/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Janou Přikrylovou, advokátkou se sídlem tř. Svobody 2, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2007 sp. zn. 1 T 20/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 26. května 2009 sp. zn. 55 To 129/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 5 Tdo 346/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavnímu soudu doručenou dne 13. srpna 2010, stěžovatelka brojila proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž. namítala, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále tvrdila, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, tj. práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem a soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a porušily její základní právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka navrhla, aby všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
II.
Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2007 sp. zn. 1 T 20/2007 uznána vinnou dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. [zkratka "tr. zák." označuje v textu tohoto usnesení již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování soudů v této věci] a odsouzena byla k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozhodnuto bylo o povinnosti stěžovatelky nahradit způsobenou škodu.
Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 5. září 2007 sp. zn. 2 To 360/2007 zrušil výrok rozsudku nalézacího soudu o náhradě škody a sám znovu o nárocích poškozených rozhodl. Jinak zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. února 2008 sp. zn. 5 Tdo 42/2008 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 26. května 2009 sp. zn. 55 To 129/2008 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a stěžovatelku nově uznal vinnou dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustila jednáním popsaným pod body 1. a 2. skutkové věty rozsudku. Stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců a rozhodl o nárocích poškozených (§228 odst. 1 a 229 odst. 1 tr. ř.).
Proti odsuzujícímu rozsudku podala stěžovatelka z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. května 2010 sp. zn. 5 Tdo 346/2010 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že nebylo rozhodnuto o jí podané námitce podjatosti původně rozhodujícího senátu odvolacího soudu 2 To a ve věci po zrušení prvního rozsudku soudu druhého stupně rozhodoval jiný senát (55 To), čímž měl být porušen princip, že ve věci může jednat jen zákonný soudce.
Dále stěžovatelka brojila proti rozsahu provedených důkazů, způsobu jejich hodnocení a vyvozeným skutkovým zjištěním. Podrobně rozvedla jednotlivé důkazy s tím, že dle jejího názoru nebyl prokázán její přímý vliv na určení ceny za výkup vozidel z majetku zaměstnavatele, soud neměl k dispozici všechny doklady o určení ceny vozidel a rozhodnutí obecných soudů je vadné, protože nevyhověly jejím návrhům na doplnění dokazování. Soudy se rovněž nezabývaly řádně hodnověrností svědka, jehož výpověď byla pro rozhodnutí o její vině podstatná. Dále namítala, že pokud jde o formu jejího jednání soudy neopodstatněně dospěly k závěru o úmyslném zavinění. Závěrem konstatovala, že právní závěr obecných soudů o tom, že jejím jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, čímž se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v odvolání a dovoláních, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v těchto opravných prostředcích. Bylo proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatelky jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází tedy v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní, vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Takovýto extrémní exces v dané věci Ústavní soud nezjistil. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a ve věci rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nalézacího a odvolacího jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a argumentace v nich uvedená je logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje. Pouze zdůrazňuje, že odvolací soud v odsuzujícím rozsudku reagoval i na námitky stěžovatelky uplatněné v odvolání a při novém projednání věci, při kterém doplnil dokazování dle pokynů Nejvyššího soudu rozvedených v usnesení ze dne 6. února 2008, provedl úpravu skutkových zjištění ve prospěch stěžovatelky a v obou skutkových větách výroku o vině vypustil část týkající se porušení opatření Ministerstva kultury České republiky. Odvolací soud odůvodnil podrobně rovněž naplnění všech znaků trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. a taktéž odmítnutí návrhů stěžovatelky na další doplnění dokazování.
Pokud jde o námitku stěžovatelky vztahující se k zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Nevyhovění důkazním návrhům stěžovatelky se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly soudy obou stupňů a s jejich závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud (str. 9 usnesení ze dne 12. května 2010).
Ústavní soud, aniž by zkoumal nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou, k čemuž není oprávněn, dospěl k závěru, že rozsah odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů soudy obou stupňů je dostatečný. Dále připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutkového stavu věci provést.
Rovněž Nejvyšší soud se vypořádal s námitkami stěžovatelky, které dle jejího názoru naplnily dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (str. 7-10 usnesení ze dne 12. května 2010). Především konstatoval, že stěžovatelka uplatnila zejména skutkové námitky, se kterými se vypořádal již v původním dovolacím řízení a znovu zdůraznil, že důvodem dovolání ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem prezentovaný výklad dosahu předmětného dovolacího důvodu v posuzované věci odpovídá ustálenému výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně akceptován (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, dle něhož dovolací námitky stěžovatelky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S právně relevantní námitkou týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. se dovolací soud zákonným způsobem vypořádal.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do důkazního řízení obecných soudů tedy není na místě.
Pokud se jedná o námitky stěžovatelky týkající se nerozhodnutí o námitce podjatosti senátu odvolacího soudu a nesprávného obsazení soudu, konstatuje Ústavní soud, že zcela shodné námitky uplatnila stěžovatelka v dovolání a Nejvyšší soud se těmito podrobně zabýval a dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že jsou nedůvodné (str. 5-6 usnesení ze dne 12. května 2010). Stěžovatelka dne 3. května 2008 podala námitku podjatosti senátu 2 To, který rozsudkem dne 5. září 2007 sp. zn. 2 To 360/2007 rozhodl o jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. února 2008 sp. zn. 5 Tdo 42/2008 citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Dle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pro rok 2008 byla věc stěžovatelky přidělena senátu 55 To, který ve věci stěžovatelky znovu rozhodl rozsudkem, který je napaden ústavní stížností. Senátu 2 To, který vyřizoval věc stěžovatelky v předchozím období, byly od 1. ledna 2008 přiděleny opravné prostředky proti rozhodnutím z jiných okresů než je Olomouc a dále došlo i ke změně v obsazení tohoto senátu. Stěžovatelka směřovala námitky podjatosti proti členům původního senátu 2 To, který rozhodoval za účinnosti rozvrhu práce pro rok 2007 a jehož rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno. Nebyla-li trestní věc stěžovatelky po změně rozvrhu práce přidělena senátu 2 To, pak bylo nadbytečné rozhodovat o námitce podjatosti stěžovatelky vůči tomuto senátu, který v důsledku změny rozvrhu práce na rok 2008 již ve věci znovu nerozhodoval a jehož rozsudek z roku 2007 byl Nejvyšším soudem zrušen. Ve věci rozhodl senát 55 To v zákonném složení vyplývajícím z rozvrhu práce pro rok 2008. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že ve věci stěžovatelky rozhodl zákonný soudce i s odůvodněním tohoto závěru a nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami stěžovatelky dále zabývat.
Rovněž s námitkami týkajícími se naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. a porušení principu presumpce neviny, které stěžovatelka uplatnila v odvolání a dovolání a opakovala v ústavní stížnosti, se zákonným způsobem vypořádal odvolací soud (str. 11-16 rozsudku ze dne 26. května 2009) a rovněž Nejvyšší soud (str. 9-11 usnesení ze dne 12. května 2010). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obou soudů a pouze pokud jde o pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž odkazuje, dodává, že toto vyplývá ze zásady presumpce neviny a znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, obecné soudy neměly o vině stěžovatelky takovéto pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zásadu in dubio pro reo nepoužily.
V.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelce bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jejích procesních práv a že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon aplikovaly a interpretovaly ústavněprávně konformním způsobem. K zásahu do základních práv stěžovatelkou namítaných ani jiných práv či svobod garantovaných Listinou a Úmluvou v přezkoumávané věci nedošlo. Pro zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů, podmínky splněny nebyly.
Ze shora rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu