ECLI:CZ:US:2010:3.US.2378.09.1
sp. zn. III. ÚS 2378/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti PhDr. J. M., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2009 č. j. 56 Co 99/2009-215 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2009 č. j. 0 P 465/2007-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl dotčen princip rovnosti zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i její čl. 90 a čl. 95 odst. 1.
Soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky, aby namísto Statutárního města Olomouc, dosud ustanoveného opatrovníkem bývalému manželu Ing. J. M., zbavenému způsobilosti k právním úkonům, byla do této funkce ustanovena ona; dospěl k závěru, že ve výkonu funkce stálého opatrovníka nebyly zjištěny žádné nedostatky, které by požadovaný zásah - ve smyslu změny opatrovníka - odůvodňovaly, a podrobně rozvedl, proč pro změnu opatrovníka nepředstavuje ani sama stěžovatelka, resp. její reálné možnosti opatrovnictví vykonávat.
Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že je přesto způsobilou funkci opatrovníka vykonávat; k opatrovanci má prý blízký vztah, neboť je otcem její dcery a ani obecné soudy podle jejího názoru neuvedly "žádný relevantní argument", proč by nebyla opatrovníkem vhodným. Stěžovatelka má za to, že soud nesprávně uzavřel, že pro změnu opatrovníka, pakliže je jím obec, je nutný "vážný důvod" i v případě, kdy se opatrovnictví míní ujmout fyzická osoba, která má k výkonu této funkce předpoklady; naopak je názoru, že existencí takové fyzické osoby podmínky pro výjimečné opatření v podobě ustanovení opatrovníka obcí odpadly, a důvod ku změně v její prospěch je zde dán "bez dalšího". Ostatně - namítá stěžovatelka - jsou dány i konkrétní důvody, aby opatrovník byl "změněn", neboť majetkové úkony jím dosud činěné "výrazně opatrovance poškozují", jelikož jeho nemovitosti prodává bez vážného důvodu, za nízkou cenu a nerespektuje předkupní právo spoluvlastníků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Není pochyb, že při zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům zákon favorizuje ustanovení opatrovníka z okruhu příbuzných, známých či jiných blízkých a vhodných fyzických osob (srov. §27 odst. 2 obč. zák.), jež s ustanovením do této funkce souhlasí. Ustanovení takové osoby má evidentně přednost, a nevyvinout úsilí k jejímu nalezení je i důvodem pro zásah Ústavního soudu; teprve zůstane-li marné, lze touto funkcí pověřit orgán místní správy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 322/2000, N 150/24 SbNU 105). Ustanovení orgánu místní správy opatrovníkem je tedy povahy subsidiární, přičemž však platí, že vstupuje-li stát - rozhodnutím o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům - do jinak výsostně autonomního prostoru jednotlivce, pak nese odpovědnost za to, že se postavení či kvalita právního jednání jednotlivce nezhorší (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 995/07, U 9/46 SbNU 519).
Zákon nestanoví, za jakých podmínek může být opatrovník zproštěn své funkce, avšak jejich absence nebrání tomu, aby soud takové opatření učinil; soudní praxe dovozuje, že jimi jsou "důležité důvody", jmenovitě zjištění, že opatrovník neplní řádně své povinnosti při péči o osobu, jíž byl ustanoven opatrovníkem (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 1968 sp. zn. 6 Co 28/68, R 77/1968). Takovými důvody jsou i kupříkladu zdravotní stav opatrovníka, který mu brání v řádném výkonu funkce, zjištění, že se ve výkonu funkce neosvědčil, resp. že jedná v rozporu se zájmy opatrovance (srov. Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání. C. H. Beck, Praha 2008, s. 278). Jinak řečeno, důvodem pro zbavení funkce opatrovníka jsou okolnosti subjektivního i objektivního charakteru, které brání řádnému výkonu funkce a právní postavení opatrovance tak ohrožují.
Ačkoli doktrína a rozhodovací praxe počítá především s důvody související s vadným a nedostatečným výkonem funkce opatrovníka, nelze vyloučit, že v případě, kdy byl ustanoven opatrovníkem orgán místní správy, by důvodem pro změnu mohlo být právě následné nalezení blízké či jiné vhodné osoby, jež předpoklady pro výkon této funkce splňuje. Nikoli tedy až proto, že by orgán místní správy vykonával svou funkci bez náležité péče, nýbrž již z toho důvodu, že hmotné právo, jak bylo výše řečeno, ustanovení takové osoby upřednostňuje; lze předpokládat, že může mít k opatrovanci bližší osobní vztah, zná jeho minulost a má hlubší vhled do jeho minulého osobního a společenského života.
Pak je však zapotřebí soustředit pozornost k otázce, zda osoba, jež se k výkonu opatrovnictví hlásí, předpoklady pro řádný této výkon funkce vskutku splňuje.
Z obsahu ústavní stížnosti, a to s ohledem na to, že nelze identifikovat ústavně zaručené právo "být opatrovníkem", je očividné, že v kontextu ústavněprávním - co do posouzení zmíněných předpokladů stěžovatelky k výkonu funkce opatrovníka obecnými soudy - nemůže jít o nic jiného, než o garance tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad a aplikace rozhodných právních norem jsou předvídatelné a rozumné, korespondují-li fixovaným závěrům soudní praxe, nejsou-li naopak výrazem interpretační (aplikační) "libovůle", jíž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočují z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Obecné soudy nejenže reagovaly na stěžovatelčiny výhrady týkající se řádného výkonu funkce opatrovníka Statutárním městem Olomouc, a důvody, pro které stěžovatelčiným námitkám validitu nepřiznaly, jsou racionální a logické, nýbrž, a to je zde speciálně významné, platí totéž co do jejich posouzení stěžovatelčiny vhodnosti k výkonu funkce opatrovníka; i zde jsou jejich závěry adekvátně odůvodněné, a úsudek, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, učinit opodstatněně nelze. Okolnosti, které obecné soudy označily jako ty, jež stěžovatelku pro funkci opatrovníka diskvalifikují, nepostrádají v rozhodném kontextu potřebnou míru věcné přiléhavosti, a jejich zhodnocení nelze jakkoli připnout znaky excesu či libovůle, což zde jediné může být relevantní.
Je namístě uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; takové postavení mu však vůči soudům obecným nepřísluší. Ústavní soud pak pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že kvalifikovaný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde přítomny nejsou.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná, a jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu