ECLI:CZ:US:2010:3.US.2629.09.1
sp. zn. III. ÚS 2629/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Židovské obce Brno, sídlem Brno, Třída Kapitána Jaroše 1922/3, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 28 Cdo 5405/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6.2008 sp. zn. 19 Co 280/2007 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 46 C 227/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a ustanovení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní (restituční) věci.
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala, aby byla žalované (České republice - České správě sociálního zabezpečení) uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem z titulu tvrzeného restitučního nároku podle zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 212/2000 Sb."), neboť pokládal za rozhodné, že předmětné nemovitosti nejsou zahrnuty ve výčtových nařízeních vlády, vydaných na základě ustanovení §2 odst. 2 tohoto zákona.
Odvolací soud k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Smysl zákonem č. 212/2000 Sb. předjímaného výčtu restituovaných věcí vládními nařízeními spatřoval v tom, že "zákonodárce hodlal tímto zákonem odčinit pouze některé majetkové křivdy vzniklé uvedeným subjektům ve stanoveném období"; pakliže by mělo jít o křivdy všechny, nebylo by podle jeho názoru této metody (zmocnění pro vládu) zapotřebí. Přitom odvolací soud zdůraznil, že dotčené nemovitosti stěžovatelka užívala jako vlastník až do roku 1957, kdy je kupní smlouvou převedla na "národní podnik Investstroj Praha za částku 313 200 Kč", pročež "je nepochybné, že majetková křivda, k níž došlo v období, které stanovil zákon č. 212/2000 Sb., byla po skončení druhé světové války odčiněna", a naopak skutečnost, že "ke dni účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. byly ... nemovitosti ve vlastnictví České republiky, nemá žádnou souvislost s křivdami způsobenými v rozhodném období." Tato okolnost, mínil odvolací soud, je pak rozhodná i z pohledu stěžovatelkou dovolávaného respektu k právnímu názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, a ani se zřetelem k němu nemůže být žalobě vyhověno.
O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud tak, že je odmítl, neboť podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (ačkoli se konfrontoval s předchozím rozsudkem ve věci sp. zn. 28 Cdo 3906/2007), neshledal. Konstatoval, že toto rozhodnutí není "precedenčně v plné míře" v dané věci použitelné, jelikož pro stěžovatelku je rozhodné, že "k nápravě křivdy došlo ... již po skončení války" tím, že dotčený majetek jí byl navrácen, a jeho vlastnictví pozbyla úplatným převodem až smlouvou ze dne 29. 11. 1957.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně v tom, že dovolací soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, aniž by se dostatečným způsobem vypořádal s otázkou, z jakého důvodu na projednávanou věc nedopadají právní závěry, ke kterým dospěl ve výše zmíněném rozsudku předchozím; dospěl-li v projednávané věci k jinému právnímu závěru, měl postupovat podle ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 6/2002 Sb."), a věc postoupit k rozhodnutí svému velkému senátu; pakliže tak neučinil, porušil dle mínění stěžovatelky její právo na zákonného soudce. Ve vztahu k věci samé stěžovatelka zdůraznila, že z pohledu závěrů rozsudku Nejvyššího soud sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 nemůže být neuvedení předmětné nemovitosti v prováděcích právních předpisech k zákonu č. 212/2000 Sb. překážkou k naplnění účelu tohoto restitučního právního předpisu; odvolala se též na existenci legitimního očekávání, které jí ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva podle jejího názoru svědčilo.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Je účelné též zaznamenat, že podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně bez důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je zřejmé, že mu nelze vyhovět. Smyslem tohoto ustanovení je zjednodušenou procedurou řízení vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný účel řízení před Ústavním soudem, tj. ochranu základních práv a svobod, je-li prima facie zjevné, že k jejich dotčení nedošlo. Ústavní soud toto stadium řízení pokládá za specifické a relativně samostatné, jež nemá charakter řízení kontradiktorního.
Posledně řečené je významné potud, že dopadá na projednávanou věc.
Stěžovatelce nelze v prvé řadě přisvědčit co do námitky, že dovolací soud ignoroval právní názor, který vyjádřil v předchozím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3906/2007. Z odůvodnění napadeného usnesení se naopak podává, že k němu své úvahy též soustředil, a odůvodnil, proč jej nepokládá za "precedenčně" použitelný (viz výše). Jelikož lze jeho odůvodnění (oproti názoru stěžovatelky) mít za adekvátní, neobstojí ani úvaha, že se jí nedostalo zákonného soudce, neboť chybí relevantní argument, že bylo povinností dovolacího soudu věc předložit velkému senátu (§20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Obdobné - se zřetelem k dovozené odlišnosti srovnávaných věcí - platí i ve vztahu k námitce, že ve stěžovatelčině věci nebyl respektován "princip rovnosti před zákonem" ve smyslu čl. 3 Listiny.
Stěžovatelce je namístě připomenout, že ratio decidendi tohoto rozhodnutí dovolacího soudu spočívá v úsudku, že obecné soudy nemohou vyloučit důvodnost restitučního nároku dle zákona č. 212/2000 Sb. toliko z důvodu, že nárokovaná věc není uvedena v žádném z nařízení vlády, vydaných na základě jeho ustanovení §2 odst. 2; v dané věci je však podstatné, že jak dovolací, tak odvolací soud stěžovatelce nepříznivý závěr nezaložily na polemice s tímto právním názorem, nýbrž z jiných důvodů dospěly k závěru, že podmínky k restituci jejího původního majetku zde nejsou.
Tyto důvody, které oba soudy v té či oné míře vyjádřily, jsou plně akceptovatelné.
Zákon č. 212/2000 Sb. sleduje - podle §1 odst. 1 - zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým 1) došlo v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, 2) odnětím majetku v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, 3) které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.
Je očividné, že těmto podmínkám nemůže vyhovovat "křivda" (ve smyslu pozbytí majetku převodem), k níž došlo smlouvou uzavřenou 29. 11. 1957 (jejíž platnost stěžovatelka nezpochybňuje, a na jejímž základě se jí dostalo peněžní protihodnoty); jednak k ní nedošlo v rozhodném období, a jednak - a tím i logicky, resp. samozřejmě - chybí znak specifického prohlášení tohoto převodu za neplatný. Z okolnosti, že stěžovatelka v roce 1957 dotčeným majetkem disponovala, rovněž zjevně plyne, že dostalo-li se jí újem, na které zákon č. 212/2000 Sb. dopadá, pak vskutku, jak obecné soudy dovozovaly, musela být jím napravovaná křivda již dříve "odčiněna" (stěžovatelka se majetku opět ujala); okolnost, že v den účinnosti tohoto zákona byly sporné nemovitosti ve vlastnictví státu, pak nevyhnutelně není v příčinné souvislosti s holocaustem, resp. s event. odnětím majetku způsoby stanovenými zákonem č. 212/2000 Sb. a v jím vymezeném rozhodném období (viz titul Části první a §1).
Důsledky, jež obecné soudy spojily s úplatným převodem dotčeného majetku stěžovatelkou na stát kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1957, stěžovatelka zpochybňuje zjevně nepřípadně (že "použitím takové logiky by se muselo dospět k závěru, že všechny podobné křivdy již byly napraveny a že zákon č. 212/2000 Sb. je tak vlastně v praxi nepoužitelný"), neboť "použitelnost" tohoto zákona vychází z předpokladu odůvodněného historickou zkušeností, že majetkové nároky jednotlivých osob podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyly prostřednictvím v nich založených restitučních instrumentů (viz zejména §6, §8, resp. 10 zákona posledně uvedeného) ve všech případech - v důsledku poúnorových politických poměrů - reálně uspokojeny, ačkoli tyto osoby odškodněny být tehdy měly (viz kupříkladu Část druhou zákona č. 212/2000 Sb., resp. dikci jeho §6, jím bylo novelizováno ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb. vložením odstavce druhého).
Jestliže na právní poměry ke stěžovatelkou nárokovanému majetku zákon č. 212/2000 Sb. nyní objektivně nedopadá, nemůže být logicky řeč ani o jejím legitimním očekávání (ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), že právě na tomto základě jí musí být tento majetek vrácen.
Nic na tom nemění ani poukaz stěžovatelky na důvodovou zprávu k zákonu č. 212/2000 Sb. (že "nejde o vracení či vydávání věcí jejich původním vlastníkům na restitučním principu a nebude proto možno zkoumat a posuzovat kontinuitu vlastnických vztahů k majetku uvažovanému pro bezúplatný převod vlastnictví na židovskou právnickou osobu"), neboť jednak se zcela míjí s právním názorem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, jehož se dovolává, jednak (protisměrně) je zcela přiléhavý tomu pojetí restitucí, jež je spojuje s výčtovou metodou uplatněnou předjímanými vládními nařízeními.
Je nutné tudíž shrnout, že nelze obecným soudům vytknout ničeho, co je relevantní z pohledu tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož se stěžovatelka dovolávala; nelze dovodit, že interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. že je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Co do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě platí, že o namítané porušení by zde mohlo jít - z povahy věci - jen tehdy, bylo-li by zjistitelné porušení práva na spravedlivý proces v řízení, v němž byl majetkový nárok stěžovatelky posouzen jako neopodstatněný, a tato podmínka, jak bylo právě dovozeno, splněna není.
Již jen nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, ve vztahu k celkové systematice stěžovatelčiny argumentace (zejména viz "nejmarkantnější" námitku nedostatkem postoupení věci velkému senátu, resp. "nedostatečným" odůvodněním usnesení dovolacího soudu), že v rámci ústavněprávního přezkumu není rozhodné procesní pochybení kterékoli, nýbrž jen to, co je ústavněprávně významné z pohledu celkového vyznění sporu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Tím je výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených práv doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle výše citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu