ECLI:CZ:US:2010:3.US.2722.10.1
sp. zn. III. ÚS 2722/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gumárny Zubří, akciová společnost, se sídlem Zubří, Hamerská 9, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem v Olomouci, Koželužská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2007 č. j. 51 Co 297/2007-205 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2010 č. j. 23 Cdo 721/2008-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané řádně a včas, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 1 254 600 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na předvídatelnost rozhodnutí soudu a princip rovnosti.
Jak vyplývá z přiložených rozhodnutí, Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 30. 10. 2006 č. j. 12 C 217/2004-135 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaní 1. a 2. zaplatili stěžovatelce společně a nerozdílně částku 1 254 600 Kč. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž stěžovatelka převzala ručení za závazky společnosti GUMZU spol. s r. o. (jejímiž jednateli byli žalovaní) vůči společnosti TRANSFINANCE a. s. Společnost GUMZU spol. s r. o. jako dlužník své závazky nesplnila a stěžovatelce jako ručiteli vznikla povinnost zaplatit věřiteli přisouzenou částku 50 455,13 DEM, což splnila tak, že mu zaplatila částku 1 254 600 Kč ve splátkách poskytnutých od 31. 7. 2001 do 21. 12. 2001.
Soudy obou stupňů posuzovaly uplatněný nárok stěžovatelky z titulu ručení žalovaných jako jednatelů společnosti s ručením omezeným za závazky této společnosti. Odvolací soud však dospěl při posouzení ručitelského závazku k jinému závěru než soud prvního stupně. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §193 odst. 2 ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném v roce 1996, kdy bylo dle jeho názoru prokázáno splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkurzu na společnost GUMZU spol. s r. o. Odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci je rozhodná právní úprava platná nejdříve ke dni vzniku hlavního závazku, tj. po 31. 12. 2001, kdy již obchodní zákoník ručení statutárních orgánů obchodních společností za jejich závazky pro případ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu neupravoval. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž především namítala, že odvolací soud byl povinen za dané situace postupovat v souladu s ustanovením §118a odst. 2 OSŘ a stěžovatelku vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodujících skutečností, a poté se zabývat otázkou možnosti uplatněného nároku nikoli z titulu ručení, nýbrž jako náhradu škody vzniklé stěžovatelce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v posuzované věci nebyl důvod k postupu odvolacího soudu dle §118a odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud zdůraznil, že v posuzované věci je zřejmé, že odvolací soud neměl důvod poučovat stěžovatelku dle §118a odst. 2 OSŘ o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru stěžovatelky, neboť náhrada škody vychází z jiného skutkového základu než toho, který byl předmětem řízení. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě byl vylíčením rozhodujících skutečností vymezen skutek tak, že předmětem řízení je nárok z titulu ručitelského závazku žalovaných a nikoli z titulu odpovědnosti za škodu. Stěžovatelce tedy nemohl být přiznán nárok z titulu odpovědnosti za škodu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s uvedeným závěrem Nejvyššího soudu a tvrdí, že otázka, zda by jí způsobená újma byla uhrazena z titulu ručitelského závazku nebo z titulu náhrady škody, nebyla z jejího pohledu zásadní. Podstatné je dle stěžovatelky nahrazení utrpěné újmy. V případě, kdy by soud stěžovatelku o hmotném právu poučil, byla by již utrpěná újma stěžovatelce nahrazena. Stěžovatelka dále polemizuje s výkladem a aplikací ustanovení §118 odst. 2 OSŘ tak, jak jej učinily obecné soudy. Tvrdí, že jak Nejvyšší soud, tak soud odvolací se nedostatečně vypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi a zcela formalistickým způsobem zabránily nahrazení újmy stěžovatelky. V důsledku jejich postupu mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na legitimní očekávání, práva na předvídatelnost rozhodnutí soudu, porušení principu rovnosti a práva na spravedlivý proces.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly k posouzení nároku stěžovatelky. Z výše citovaných částí odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud se dostatečně podrobně zabýval námitkou stěžovatelky o aplikaci §118a odst. 2 OSŘ na posuzovanou věc. Lze uzavřít, že argumenty, které stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, mají charakter polemiky s právními závěry obecných soudů, a to čistě v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení jejích základních práv. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a posuzování věci z hledisek běžné zákonnosti, což stěžovatelka v podstatě požaduje.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky; proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu