ECLI:CZ:US:2010:3.US.2744.09.1
sp. zn. III. ÚS 2744/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) L. H. a b) H. S., zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2009 č. j. 28 Cdo 1939/2007-98 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2006 č. j. 24 Co 146/2006-81, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatelé napadají oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky a tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jimi měla být porušena práva garantovaná čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy.
V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení před obecnými soudy a obsah rozsudku dovolacího soudu, přičemž vysvětlují svůj právní názor na výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), který je odlišný od názoru odvolacího a dovolacího soudu. Stěžovatelé zdůrazňují, že dostihové závodiště v Praze - Velké Chuchli existovalo již nejméně od roku 1942. Proto je toto závodiště třeba pokládat za tělovýchovné nebo sportovní zařízení zřízené přede dnem 25. 2. 1948, tedy před počátkem rozhodného období ve smyslu zákona o půdě, což je prý nutné vykládat tak, že předmětné pozemky je možné při splnění stanovených podmínek zákona o půdě vydat, neboť výjimky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě je nutné vykládat restriktivně.
Dovolacímu soudu stěžovatelé konkrétně vytýkají, že se v napadeném rozsudku nevypořádal s jejich odkazem na jeho rozhodování, konkrétně na jeho rozsudek ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 24 Cdo 1035/2006.
Současně stěžovatelé požádali o přednostní projednání předmětné ústavní stížnosti s ohledem na délku dosavadního řízení a jejich věk.
II.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2006 č. j. 24 Co 146/2006-81 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV tak, že zamítl žalobu stěžovatelů, aby nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 3. 2005 č. j. PÚ 494/91/1 a určil, že stěžovatelé jsou každý z jedné poloviny vlastníky ve výroku identifikovaných pozemků v katastrálním území Velká Chuchle (výrok I). Ve výroku III zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II). Ve výroku III a IV rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se při aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě ztotožnil se závěrem správního orgánu a soudu prvního stupně v tom, že dostihové závodiště je sportovním zařízením. Konstatoval však, že rozhodné období zákona o půdě stanoví časovou hranici pouze ve vztahu k vzniku majetkové křivdy (v daném případě vyvlastnění pozemků v roce 1956), která má být odčiněna, není ji však možné spojovat s aplikací ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Nestanoví tak počáteční lhůtu, k níž se váže okamžik zřízení sportovního zařízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů napadeným rozsudkem ze dne 15. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 1939/2007-98 zamítl.
Dovolací soud se ztotožnil s "jednoznačným aplikačním a výkladovým závěrem odvolacího soudu", což v daném případě vedlo k zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů a jejich tvrzení o porušení výše označených základních práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nepřezkoumává proto zákonnost rozhodování obecných soudů na úrovni podústavního práva. Pokud obecné soudy ve své činnosti postupují v souladu s hlavou pátou Listiny a Ústavní soud nezjistí, že v průběhu řízení a rozhodování těchto soudů byla porušena ústavně zaručená práva a svobody, nemá důvod k zásahu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti těchto soudů.
V projednávané věci stěžovatelé napadají rozsudky odvolacího a dovolacího soudu pro údajně nesprávnou aplikaci a interpretaci ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě.
Jak již Ústavní soud několikrát ve svých rozhodnutích konstatoval, pouhá polemika s právním názorem obecných soudů neznamená bez dalšího důvod pro oprávněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, podle judikatury Ústavního soudu znamená zejména libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci. Libovůli v rozhodování charakterizuje především extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, hodnocením jednotlivých důkazů a právním závěrem z nich učiněným.Takové porušení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Tvrzením stěžovatelů, že překážkou vydání pozemku by bylo toliko zřízení sportovního zařízení v době po 25. 2. 1948, se zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž lze pro úplnost jako na správné odkázat, vysvětlil časový rámec projednávané věci ve vztahu jak k rozhodnému období uvedenému v preambuli zákona o půdě, tak i k době, v níž došlo ke zřízení dostihového závodiště, jako rozhodných skutečností pro uplatnění výjimky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě.
Jak uvedl Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 342/02 (dostupném rovněž na http://nalus.usoud.cz), "datum 1. 10. 1976 je klíčové pro stanovení režimu překážky vydání pozemku, neboť dikce ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vymezuje dva typy případů. V případech, v nichž tělovýchovné nebo sportovní zařízení bylo na pozemku zřízeno před tímto datem, jsou tato zařízení překážkou vydání již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích". Pokud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek této doby jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení §11 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě. Překážkou vydání pozemků je tak v projednávané věci samotná existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích.
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu