ECLI:CZ:US:2010:3.US.2763.10.1
sp. zn. III. ÚS 2763/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 9 T 49/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. 9 T 49/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (dále "TZ") a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 TZ. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to pistole CZ 75D Compact, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraní a střeliva, ke kterému je třeba zbrojního průkazu, a to na dobu tří let.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 3 To 452/2009 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a délce zkušební doby. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 4 Tdo 245/2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Usnesením Městského soudu v Brně, které stěžovatel napadl ústavní stížností, byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení paušální částkou ve výši 10 000 Kč, určené dle čl. II, §3a odst. 1 písm. b) vyhlášky min. sprav. ČR č. 432/2002 Sb., v níž je stanovena výše paušální částky v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání.
Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení neobsahuje žádnou úvahu, zda dovolání podané stěžovatelem je možné považovat za zcela bezvýsledné dovolání ve smyslu §153 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel především namítá, že pojem "zcela bezvýsledné dovolání" není žádnou zákonnou normou vymezen a stěžovatel je tak vydán libovůli orgánu státní moci. Napadené rozhodnutí nesplňuje předpoklady ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a je nepřezkoumatelné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávaném případě Městský soud v Brně aplikoval ustanovení §153 odst. 1 trestního řádu, podle kterého platí, že ten, kdo podal zcela bezvýsledně dovolání, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Podle čl. II, §3a odst. 1 písm. b) této vyhlášky paušální částka nákladů podle §153 odst. 1 v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání činí 10 000 Kč.
Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále "TŘ"). V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání bylo možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b TŘ. Stěžovatelem uplatněná námitka, v jejímž rámci tvrdil, že jednání, kterého se dopustil, nedosahuje úrovně společenské nebezpečnosti, která je požadována pro podřazení takového jednání pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, je podřaditelná pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) TŘ. Dovolací soud však dospěl k jednoznačnému závěru, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Stěžovatel na veřejném místě (křižovatce), ve chvíli, kdy se provoz po červených signálních světlech zastavil, vystoupil ze svého vozu, přistoupil k vozidlu poškozeného a za použití slovních výhružek usmrcením namířil na poškozeného sedícího za volantem vozidla střelnou zbraň. Současně se snažil silou otevřít dveře na straně řidiče. Nejvyšší soud konstatoval, že se jednalo o situaci, kdy stěžovatel porušil chráněný zájem zvlášť nebezpečným způsobem, neboť za použití zbraně, kterou mířil přímo na poškozeného, na místě veřejném, vyvolal v poškozeném oprávněnou obavu o život. Nejvyšší soud závěrem svého rozhodnutí uvedl, že žádná z okolností, jež stěžovatel namítal v dovolání, nemůže odůvodnit úvahu, že by se v posuzovaném případě jednalo jen o nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že by tedy nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu. Z uvedených důvodů Nevyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Podle úpravy, obsažené v §153 odst. 9 trestního řádu a provedené výše uvedenou vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, platí, že obviněný, který podal dovolání zcela bezvýsledně (tj. bylo-li jeho dovolání odmítnuto nebo zamítnuto), je povinen státu nahradit náklady dovolacího řízení, které jsou stanoveny paušální částkou ve výši 10.000,- Kč.
V posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž Ústavní soud v aplikaci ustanovení §153 odst. 1 TŘ ve spojení s čl. II, §3a odst. 1 písm. b) vyhl. č. 432/2002 Sb. Městským soudem v Brně neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak uvádí v ústavní stížnosti. Ačkoli Městský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení pouze odkazuje na příslušnou právní úpravu, podle které rozhodl, důvody napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývají z usnesení dovolacího soudu, na něž Městský soud odkazuje. V projednávaném případě Ústavní soud nemá žádné výhrady proti výkladu dotčeného ustanovení trestního řádu způsobem, který provedl městský soud. Za uvedených okolností Ústavní soud není oprávněn závěr městského soudu přehodnocovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu