ECLI:CZ:US:2010:3.US.2871.10.1
sp. zn. III. ÚS 2871/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky A. R., zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 1197/2010-35, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto její dovolání směřující do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2010 č. j. 64 Co 556/2009-20. Tímto usnesením tamní soud jako soud odvolací k opravnému prostředku stěžovatelky zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. října 2009 č. j. 19 L 1603/2009-4 a řízení zastavil, přičemž tak s výslovným poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 29/2006 a v jeho intencích učinil, aniž by se - jelikož byla stěžovatelka zdravotnickým ústavem před jeho rozhodováním propuštěna a takto odpadla podmínka řízení - zabýval věcnými námitkami stěžovatelky. Naposled citovaným rozhodnutím obvodní soud vyslovil, že převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče, Psychiatrické léčebny Praze 8 - Bohnicích, je v souladu se zákonnými důvody (§191b odst. 1 o. s. ř.), když shledal naplnění podmínek ve smyslu §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka zopakovala v ústavní stížnosti věcné důvody, kterými podložila již své dovolání, a opětovně konstatovala, že z pohledu jejích ústavně zaručených práv je nepřijatelné, aby rozhodnutí soudu prvního stupně v situaci a pro tento důvod, kdy se již nenalézá v detenci, nebylo podrobeno k odvolání věcnému přezkumu. Argumentovala ad absurdum za takto nastalé konstelace nemožností ochrany svých práv, poukázala na iluzornost odkazu Nejvyššího soudu na §6a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a domáhala se, aby Ústavní soud jeho rozhodnutí pro porušení základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 6, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil. Dále požadovala, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení hradí stát.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším soudem a Městským soudem v Praze není nepřiměřená skutkovým okolnostem, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Na obsah podrobného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu postačí takto odkázat. Že se tímto způsobem koncipované závěry nedostávají ani do rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vyložil Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2508/09 (viz internetové stránky nalus.usoud.cz).
Pro specifikum daného procesního kontextu se sluší připojit, že Ústavnímu soudu nepřísluší v této souvislosti posuzovat stěžovatelkou argumentačně rozporovanou efektivnost (reálnost) aplikace §6a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů; nicméně pod aspektem ústavně zaručených základních práv (čl. 4 Ústavy ČR) interpretace tohoto ustanovení v jiných kontextech (takto případného nároku na náhradu škody) měla by být prováděna tak, aby posléze nebyla interpretací svévolnou, tj. aby byla interpretací, jež je (bude) konzistentní s tou, kterou použil soud ve stěžovatelkou kritizovaném řízení (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). To ovšem obecně (mimo rámec jedinečné kauzy) s ohledem na požadavek vzájemné korespondence rozhodování obecných soudů platí potud, není-li zde dána eventualita náležitého užití ústavně akceptovatelných mechanismů, příp. odůvodnění umožňujícího realizaci judikatorní kontradikce (odchylky).
V důsledku uvedeného Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom stěžovatelce nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §83 odst. 1 citovaného zákona, příp. §62 odst. 4 téhož zákona, nebyly dány v nich předjímané nezbytné podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu