ECLI:CZ:US:2010:3.US.2960.10.1
sp. zn. III. ÚS 2960/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti doc. Ing. P. G., CSc., právně zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 8, Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010 č. j. 5 To 76/2009-20.559, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005 sp. zn. 35 T 15/2001, proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež stíhají stěžovatele jako uprchlého a proti postupu Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 5 To 76/2009, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím a celkovým postupem odvolacího soudu v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1 a 2, článkem 14 odst. 1 a 3, článkem 36 odst. 1 a 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud vrchnímu soudu uložil "nepokračovat v porušování jeho ústavních práv a při svém rozhodování využít možnost zastavení trestního řízení nebo jiných prostředků, které mu trestní právo poskytuje, aby napravil nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného v jeho časové dimenzi". Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "v řízení vedeném pod sp. zn. 35 T 15/2001 u Krajského soudu v Ostravě neexistují podmínky pro konání řízení proti stěžovateli jako uprchlému, konání tohoto řízení je protiústavní a bylo jím porušeno základní právo stěžovatele garantované článkem 14 odst. 1 a 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny".
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, je proti stěžovateli od roku 2000 vedeno trestní řízení pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 160/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák.") ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pro účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit způsobem uvedeným v obžalobě v postavení předsedy představenstva bývalé Moravia Banky, a. s. (nyní v likvidaci), se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. Palackého č. 133, jíž v důsledku jeho trestné činnosti měla vzniknout škoda přesahující 230.000.000,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009 č. j. 35 T 15/2001-19931, byl stěžovatel obžaloby zproštěn. V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 29. 4. 2010 však Vrchní soud v Olomouci zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel především namítal, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí v rozporu s trestním řádem udílí pokyny, jak má nalézací soud hodnotit konkrétní důkazy, které byly před nalézacím soudem provedeny. Stěžovatel zdůraznil, že odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Dle názoru stěžovatele nepřistupuje odvolací soud k jeho trestní věci objektivně. Stěžovatel poukázal na to, že jde v pořadí již o druhý rozsudek vrchního soudu, jímž byl zrušen zprošťující rozsudek prvoinstanční. Dle názoru stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku vytýká soudu prvého stupně neočekávaně a v rozporu s principem předvídatelnosti nedostatky, které musely být odvolacímu soudu zřejmé již v době jeho předchozího rozhodování v roce 2008. Stěžovatel poukazuje na neúměrnou délku trestního řízení a její negativní dopady na jeho osobní život.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že trestní řízení je proti němu vedeno jako proti uprchlému. V záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005 nevycházelo dle stěžovatele ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. K postupu dle §302 a násl. tr. řádu nebyly splněny zákonné podmínky, neboť stěžovatel se dle svého tvrzení nikdy trestnímu stíhání nevyhýbal. Hlavních líčení do srpna 2003 se stěžovatel osobně účastnil a v průběhu řízení k věci obsáhle vypovídal, případně se vyjadřoval písemnou formou. Do USA se stěžovatel dle svých slov odstěhoval legálně na jaře 2003, a to mimo jiné kvůli publicitě, jíž se jeho trestní věci dostávalo ve sdělovacích prostředcích v České republice. Stěžovatel nahlásil soudu adresu místa svého pobytu v USA a vyslovil souhlas, aby trestní řízení pokračovalo dále v jeho nepřítomnosti. Dle názoru stěžovatele je v rozporu s právem, zahájil-li obecný soud za uvedených podmínek proti němu řízení jako proti uprchlému a zařadil jej do databáze Interpolu jako mezinárodně hledanou osobu. Stěžovatel poukazuje na to, že za stávající situace by byl v případě svého návratu do České republiky okamžitě vzat do vazby.
Nejsou-li orgány činné v trestním řízení ochotny zrušit stíhání stěžovatele jako uprchlého, brání prý tím stěžovateli fakticky v návratu do vlasti a v osobním kontaktu s rodinnými příslušníky, kteří zde žijí. Zároveň je dle stěžovatele uvedeným způsobem zasahováno i do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť stěžovatel může v důsledku pobytu v USA jen s obtížemi komunikovat se svým obhájcem v České republice.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání, jež zákon o Ústavním soudu stanoví. Podle §75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V projednávané věci se stěžovatel zásahu Ústavního soudu domáhá v okamžiku, kdy o jeho vině trestným činem dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a ve věci má v probíhajícím trestním řízení znovu jednat soud prvého stupně. Stěžovatel fakticky vyžaduje, aby Ústavní soud vystupoval v jeho trestní věci jako orgán průběžné kontroly procesního postupu, nehledě na instanční principy trestního soudnictví i vlastní postavení orgánu ochrany ústavnosti, stojícího mimo soustavu obecných soudů (viz článek 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy tedy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 dostupné v databázi NALUS). Za taková "konečná" rozhodnutí je sice možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí (§258 odst. 1, §259 odst. 1 tr. řádu) v zásadě nejde o finální rozhodnutí, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež takto není skončeno a dále pokračuje (srov. nověji usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 2323/10).
Soudní řízení v trestních věcech je dvojinstanční. Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle §252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. §258 a násl. tr. řádu, včetně nejasností a neúplností skutkových zjištění či absence argumentace nalézacího soudu ohledně okolností, jež mají z hlediska zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu zásadní význam [srov. §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Ústavnímu soudu nepřísluší, aby vystupoval jako arbitr mezi jednotlivými stupni trestních soudů ohledně způsobu hodnocení důkazů a skutkových zjištění v řízeních, jež dosud nebyla pravomocně skončena. Ve svém novém meritorním rozhodnutí, jež Ústavní soud není oprávněn předjímat, má nalézací soud eventuálně příležitost zohlednit průběh dosavadního řízení v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (srov. nověji např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2859/09).
Pokud jde o otázku řízení proti stěžovateli jako uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu, je vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu o jeho předchozím návrhu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 685/05). Rozhodnutí soudu stíhat stěžovatele jako uprchlého dle §305 je mezitímním rozhodnutím procesního rázu, které má soud za povinnost zrušit v okamžiku, kdy důvody pro konání tohoto zvláštního typu řízení pominou (viz §306a odst. 1 tr. řádu). Dle okolností případu, jež stěžovatel sám uvádí a jež vyplývají z příloh ústavní stížnosti, nelze usuzovat na zjevnou svévoli obecného soudu při aplikaci citovaných ustanovení. Za situace, kdy se stěžovatel trvale zdržuje v cizině a nemíní se dostavit k trestnímu soudu, u nějž je obžalován pro mimořádně závažnou hospodářskou trestnou činnost, je nepochybně stále naplněna dispozice ust. §302 tr. řádu ("vyhýbá se trestnímu řízení pobytem v cizině"). Nadto lze konstatovat, že stěžovatel se ve své ústavní stížnosti v podstatě domáhá ochrany před toliko hypotetickým zásahem do práva na osobní svobodu, k němuž by mohlo teprve dojít na základě mezinárodního zatykače po návratu stěžovatele do České republiky. Při zajištění osoby stěžovatele by však v takovém případě muselo být ze strany orgánů státu postupováno s ohledem na příslušné ústavněprávní záruky.
Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost je toliko podpůrným (subsidiárním) prostředkem ochrany základních práv. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z principu minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu není průběžně korigovat probíhající řízení před jinými orgány, natož tyto orgány vlastním postupem nahrazovat.
Z důvodů výše uvedených soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj