ECLI:CZ:US:2010:3.US.2968.09.1
sp. zn. III. ÚS 2968/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2009 č. j. 22 Co 1173/2009-88, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2009, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2009 č. j. 22 Co 1173/2009-88, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 1. 2009 č. j. 4 C 231/2008-54, a tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v další části ústavní stížnosti zejména rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení a zdůrazňuje, že odvolací soud zopakoval jen ty důkazy, které mu umožňovaly změnit skutkové zjištění soudu prvního stupně tak, aby odpovídalo jeho právnímu závěru v tom smyslu, že "nárok žalobce není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku". Tímto postupem prý odvolací soud porušil ustanovení §132 o. s. ř., což se odrazilo v nesprávném skutkovém zjištění nemajícím oporu ve výsledcích všech v průběhu řízení provedených důkazů.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve smyslu písemného poučení odvolacího soudu, i když se domnívá, že dovolání není vzhledem ke změně hranice peněžitého plnění přípustné. Proto "z procesní opatrnosti", podává v zákonné lhůtě i ústavní stížnost.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 1. 2009 č. j. 4 C 231/2008-54 tak, že stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) uložil povinnost zaplatit žalobci AGRO LEASING J. Hradec s. r o. částku 82 407,70 Kč se stanoveným úrokem z prodlení a stěžovateli dále uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda za situace, v níž stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, je předmětná ústavní stížnost přípustná (je tedy možné ji meritorně projednat), či nikoli. Ústavní soud dříve, než může přistoupit k věcnému přezkumu, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a jestli vůbec jsou dány podmínky stanovené tímto zákonem pro její projednání.
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, neboť ve věci byl podán mimořádný opravný prostředek, a to s odkazem na zásadu subsidiarity, tak i zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy jeho dovolání ze dne 15. 11. 2009, jak bylo ověřeno telefonickým dotazem dne 14. 4. 2010 v kanceláři senátu 4 C Okresního soudu v Jindřichově Hradci, bylo doručeno Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci dne 18. 11. 2009 a dne 12. 2. 2010 bylo spolu s příslušným spisem postoupeno Nejvyššímu soudu ČR k řízení o dovolání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud by stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž by o něm rozhodoval, mohl odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a přesto by podal ústavní stížnost, nemohl by ji Ústavní soud odmítnout pro její nepřípustnost.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní právě s ohledem na podané dovolání. Stěžovatel tedy svým procesním postupem sám dal najevo, že jím podaný mimořádný opravný prostředek (dovolání) je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů a předmětná ústavní stížnost má sloužit jen jako jakási "procesní pojistka" v případě nevyhovění jeho dovolání. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj