ECLI:CZ:US:2010:3.US.3083.10.1
sp. zn. III. ÚS 3083/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ MUDr. P. N., a 2/ Doc. MUDr. M. N., CSc., zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, č. j. 22 Cdo 4176/2008-258, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2008, č. j. 19 Co 499/2007-227, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 5. 2007, č. j. 12 C 132/2006-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou názoru, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že "dům čp. 203 a čp. 204 na pozemcích st. p. č. 278 a st. p. č. 279 v katastrálním území a obci Jablonné nad Orlicí je jedinou věcí nemovitou", resp. určení, že tento dům je v podílovém spoluvlastnictví jednotlivých účastníků řízení se spoluvlastnickými podíly, jež konkretizovali.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné (v upřesněném znění) potvrdil.
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je coby nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.].
Ohledně žalobního nároku na určení, že specifikovaný "dům" je "jedinou stavbou", dovolací soud (odkazuje na vlastní rozsudek ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98) konstatoval, že směřuje k určení právní skutečnosti; nejde tudíž o určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (které by odpovídalo posouzení právního vztahu či práva), nýbrž o žalobu jinou, jež zde "nemá oporu v platném právu".
Co do určení vlastnického práva ke sporné budově (v katastru nemovitostí evidované jakožto stavby dvě) shledal dovolací soud (ve shodě s odvolacím soudem a s odvoláním na vlastní rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný pod č. 61/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) za rozhodné, že mimo dědické řízení nelze deklaratorním rozhodnutím určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví, v řízení o dědictví dosud neprojednané. Efektivním procesním prostředkem (stěžovateli neuplatněným) je zde totiž žaloba dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci, a tímto úsudkem - se zřetelem k předchozí argumentaci stěžovatelů - nemůže otřást ani jejich jen hypotetické tvrzení ohledně jiného způsobu nabytí práv spoluvlastníky ("potomky původního vlastníka Václava Vecka"), totiž smluvního či vydržením, jež učinili obsahem dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že se obecné soudy nevypořádaly adekvátně s otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zejména nevzaly v potaz jeho význam pro řešení "problémů spojených se správou a údržbou domu", jakož i "právních problémů", které se již projevily v množství "úředních řízení". Mají za to, že dovolací soud se k otázce existence naléhavého právního zájmu "nevyjádřil žádným způsobem", a že jeho konstatování, že teprve v dovolacím řízení uplatnili tvrzení, že někteří spoluvlastníci mohli své podíly nabýt jinak než děděním, nesouvisí s "řešenou právní otázkou" a neodpovídá ani skutečnosti, jelikož je uvedli rovněž v žalobě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně měli k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li tím výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly obecnými soudy (zejména soudem odvolacím a dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Stěžovatelé zdůrazňují praktický přínos jimi požadovaných určení, aniž by docenili, že jejich procesní neúspěch, založený zejména nesprávnou formulací žalobních petitů, není možné bez dalšího ztotožňovat ani s tím "přepjatým formalismem", proti kterému se Ústavní soud v minulosti vícekrát vyslovil; jisté "ztížení možností" uplatnění oprávněných nároků představují procesní pravidla už z povahy věci, což je však vyváženo jejich všeobecně pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec.
Kritika nenáležitého zhodnocení existence naléhavého právního zájmu míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení věci - rozhodný, neboť jednak nezpochybňuje závěr, že žalobní petit (ve své první části) neměl oporu v žádném ustanovení platného práva, resp. nešlo ani jinak o žalobu hmotněprávní přípustnou (na určení, že zůstavitel byl ku dni svého úmrtí vlastníkem věci).
Co do předestřené hypotetické konstrukce o nabytí vlastnického práva některými spoluvlastníky jinak než děděním [viz v ústavní stížnosti obsažená teze, že "nemovitost se buď dědila, nebo převáděla smluvně (darováním)"] platí, že jí ústavněprávní ochrana nesvědčí, a to očividně. Nadto stěžovatelé nabytí vlastnického práva darováním sami zpochybňují úvahou, že - oproti evidovanému stavu - jde o jedinou stavbu (a nikoli dvě budovy, které mají právně povahu samostatných věcí), a tudíž (naznačované) smluvní dispozice s jejími reálnými částmi (fyzicky vymezenými "polovinami") by nemohly obstát.
Stěžovateli zmiňované "vyjádření ... k základním otázkám" odůvodnění usnesení dovolacího soudu obsahuje a detailnějšího posouzení nebyl tento soud povinen, jestliže postačilo poměřit nižšími soudy vyslovené (a aplikované) právní názory z hlediska jejich souladu s relevantními a stabilizovanými názory soudní praxe, mohl-li dospět k závěru, že zde významné odchylky není (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Stěžovatelé ústavní stížností toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřují.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Výsledek řízení zahájeného žalobou, jež bude odpovídat výše vymezeným právním zásadám, toto usnesení samozřejmě nepredisponuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu