ECLI:CZ:US:2010:3.US.3086.10.1
sp. zn. III. ÚS 3086/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. P., právně zastoupeného Mgr. Zuzanou Hladíkovou, advokátkou AK se sídlem Národní 1010/9, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. ledna 2009 sp. zn. SpKrÚ 46669/2008/ODSH/08, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. července 2009 č. j. 52 Ca 19/2009-60 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2010 č. j. 8 As 65/2009-111, za účasti 1) Krajského úřadu Pardubického kraje, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. října 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. ledna 2009 sp. zn. SpKrÚ 46669/2008/ODSH/08, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. července 2009 č. j. 52 Ca 19/2009-60, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2010 č. j. 8 As 65/2009-111, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský úřad Pardubického kraje, odbor dopravy, silničního hospodářství a investic, zamítl jako opožděné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru vnitřních věcí, oddělení přestupků ze dne 5. září 2007 č. j. OVV/P-1102, 1103/07-D/46, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a byla mu uložena pokuta ve výši 2.200,- Kč. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy, silničního hospodářství a investic napadl stěžovatel správní žalobou. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. července 2009 č. j. 52 Ca 19/2009-60 byla žaloba zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. července 2010 č. j. 8 As 65/2009-111 kasační stížnost zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nepřijatelně extenzivně interpretovaly podmínky aplikace fikce doručení, jak jsou stanoveny v ust. §20 a ust. §23 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád") v platném znění.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy rozhodující ve správním soudnictví aplikovaly ust. §20 a ust. §23 správního řádu.
Ústavní soud připomíná, že především Nejvyššímu správnímu soudu jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s.").
Ústavní soud v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy České republiky.
Ústavní soud ověřil, že tomuto úkolu Nejvyšší správní soud v předmětné věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěrem Krajského úřadu Pardubického kraje a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích o tom, že doručení správního rozhodnutí prostřednictvím pošty na adresu R. bylo právně účinné a odvolací správní orgán tedy postupoval správně, pokud od něj odvíjel lhůtu pro případné podání opravného prostředku.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Obiter dictum lze ještě dodat:
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud zřetelně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení orgánů veřejné moci, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, usn. 43, str. 421, usnesení sp. zn. III. ÚS 1321/10 a další). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - v tomto případě částka 2.200,- Kč - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněná. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření fungujícího soudního systému, který umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu