ECLI:CZ:US:2010:3.US.3218.09.1
sp. zn. III. ÚS 3218/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 5a, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2009 č. j. 8 Co 2267/2009-52, 8 Nc 836/2009 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2009 č. j. 25 C 105/2009-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů, neboť tím, že jím zahájené občanskoprávní řízení bylo zastaveno, bylo dotčeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Má za to, že obě napadená rozhodnutí byla vydána "předčasně", neboť dosud nebyla definitivně posouzena jeho žádost o osvobození od soudních poplatků.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 6. 2009 č. j. 25 C 105/2009-38 podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení o stěžovatelově žalobě zastavil, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ani poté, co soud pravomocně rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a marně uplynula další soudem stanovená lhůta k jeho zaplacení. Soud neopomenul, že "v mezidobí" mu stěžovatel doručil další tiskopis potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, uvedl však, že jej nepovažoval za další návrh na osvobození od soudních poplatků, jelikož neobsahoval jakékoli nové skutečnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 8. 2009 č. j. 8 Co 2267/2009-52, 8 Nc 836/2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Z toho, co bylo stěžovatelem vylíčeno o průběhu a výsledku jeho občanskoprávního řízení, je očividné, že v kontextu ústavněprávním nemůže jít o nic jiného, než o garance článku 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, jde o to, zda stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, resp. zda zastavení řízení o jím podané žalobě bylo vskutku důsledkem toho, že stěžovatel nedodržel "stanovený postup", anebo naopak podmínky pro zastavení řízení dány nebyly.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V usnesení ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 Ústavní soud opětovně připomněl, že "o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, č. j. III. ÚS 404/04, dostupné na www.nalus.cz)".
Tyto závěry očividně dopadají na projednávanou věc; výhrady vznesené stěžovatelem jsou pouze formální povahy, postrádají věcnou argumentaci a nikterak neoponují zjištění obecných soudů, že v další žádosti o osvobození od soudních poplatků absentují právě ty "nové skutečnosti", jež by zakládaly povinnost o ní (znovu) rozhodnout.
Podmínky nedostatku spravedlivého procesu, jak byly shora vyloženy, tudíž dány nejsou.
Je proto namístě závěr, že zastavení řízení s protiústavním odepřením soudní ochrany stěžovateli ztotožnitelné není. Stížnosti stěžovatele, jež vychází z předpokladu opaku, tudíž nebylo možné vyhovět, a Ústavní soud ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez ústního jednání) odmítl.
Okolnost, že ústavní stížnost byla odmítnuta, překáží tomu, aby bylo stěžovateli vyhověno v návrhu podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu