ECLI:CZ:US:2010:3.US.3359.09.1
sp. zn. III. ÚS 3359/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. STAVBA & spol., spol. s. r. o., a 2. STAVBA CHEB, výrobní družstvo, obě se sídlem Cheb, Goethova 921/12, obě zastoupené JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem v Brně, Gorkého 42, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009 č. j. 28 Cdo 470/2009-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2009 a doplněnou podáním ze dne 15. 2. a 16. 2. 2010, stěžovatelky navrhly zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelek proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2008 č. j. 13 Co 247/2008-389, kterým tento soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh stěžovatelek na obnovu řízení. Stěžovatelky se domnívají, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se domáhaly obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 156/2000 s tvrzením, že jsou tu nové skutečnosti a důkazy, které nemohly v původním restitučním řízení bez své viny použít. Stěžovatelky (v původním řízení žalované) uvádějí, že se jim v červnu roku 2004 podařilo zjistit, že v restitučním řízení, jehož obnovy se domáhaly, vystupoval jako původní žalobce K. S., který získal ke dni 9. 2. 1960 naturalizací občanství Spojených států amerických. V této době byla v platnosti Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929 Sb., podle které platilo, že pokud občan (příslušník) jedné smluvní strany získá občanství (příslušnost) druhé smluvní strany, pozbývá občanství (příslušnost) původní. Vzhledem k těmto okolnostem zaniklo původnímu žalobci československé státní občanství, a proto osvědčení o státním občanství, které předložil v restitučním řízení, vydané Obvodním úřadem v Praze 2 dne 16. 10. 1998, z něhož soudy v řízení vycházely, není pravdivé. V daném řízení tak nebyl naplněn jeden z předpokladů osoby oprávněné ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 81/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Okresní soud v Chebu svým usnesením ze dne 18. 9. 2007 č. j. 20 C 313/2004-354 obnovu řízení na základě návrhu stěžovatelek povolil. K odvolání žalobkyně změnil odvolací soud výše uvedeným usnesením usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek proti tomuto usnesení odvolacího soudu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelky rozvedly důvody údajné protiústavnosti řízení, spočívající v tom, že si obecné soudy, jak již výše naznačeno, neujasnily otázku státního občanství původního žalobce, neboť v důsledku nově získaných důkazů původní žalobce nesplňoval v době uplatnění restitučního nároku podmínku existence státního občanství a nebyl tedy osobou oprávněnou ve smyslu restitučních předpisů. Stěžovatelky tvrdí, že zamítnutím jejich dovolání došlo k protiústavnímu výkladu a aplikaci předpisů obecného práva, zejména ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), v čemž spatřují i zásah do svých výše uvedených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že účelem ústavní stížnosti není a nemůže být opětovné souhrnné přezkoumání rozhodnutí obecných soudů o tom, zda měla či neměla být povolena obnova řízení. Účelem řízení před Ústavním soudem je pouze kontrola postupu obecných soudů z hlediska ústavních kautel, přičemž čl. 36 odst. 1 Listiny nedává Ústavnímu soudu kompetenci libovolně zasahovat do rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí v řízení o obnově řízení. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně objasnil, z jakých důvodů neshledal žalobu stěžovatelek opodstatněnou. S odkazem na příslušná zákonná ustanovení a svoji judikaturu konstatoval, že "důkazy (ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 OSŘ) musí být existující důkazy, které účastník řízení bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanoveních §205a a §211 OSŘ též před odvolacím soudem, popřípadě důkazy, kterých účastník v předchozím řízení použil, ale které z nějakých příčin nemohly být provedeny" (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1372/2006). Nejvyšší soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatelky v předchozím řízení zpochybňovaly skutkové zjištění o českém občanství původního žalobce a soudu navrhovaly, byť jen v obecné rovině, provedení důkazů toto skutkové zjištění zpochybňujících, nejedná se v dané věci o předložení důkazů nových.
Jak je patrné z výše citovaných částí odůvodnění napadeného usnesení, dovolací soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatelek, které jsou v podstatě totožné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud přesvědčivě vyhodnotil, proč v přezkoumávané věci neshledal důvody a podmínky pro obnovu řízení podle §228 OSŘ. Na jeho odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno porušení čl. 11 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost stěžovatelek za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu