ECLI:CZ:US:2010:3.US.341.10.1
sp. zn. III. ÚS 341/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Benešova 245, Kolín 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 28 Co 579/2009-160, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. září 2009 č. j. 8 C 107/2008-147, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. července 2007 č. j 7 Nc 5413/2004-300, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §44 odst. 4, eventuálně §44a odst. 1, §47 odst. 3 a §88 odst. 4 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení označených ustanovení exekučního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu článků 4, 10, 11, 36, 37, 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článků 1, 2, 9, 10, 89, 90, 95 Ústavy ČR, článků 1, 3, 6, 13, 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a článků 3, 4, 5, 11 Občanskoprávní úmluvy o korupci a Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu.
Z obsahu ústavní stížnosti, včetně připojených listin se zjišťuje, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 9. 2009 č. j. 8 C 107/2008-147, kterým tento soud prvního stupně zastavil řízení ve věci oprávněného JUDr. M. F., Ph.D., o žalobě pro zmatečnost podané povinným (v tomto řízení stěžovatelem) pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.).
Stěžovatel uvádí, že jeho námitky ze dne 14. 4. 2006, podané proti příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. EX 565/04 a sp. zn. EX 566/04 odeslal soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Pekárkovi včas - elektronicky, včetně řádného elektronického podpisu. Příjem tohoto podání jmenovaný soudní exekutor nepotvrdil, proto je stěžovatel zaslal na jeho adresu rovněž prostřednictvím pošty. Po jejich doplnění o další podání je obdržel rovněž okresní soud. V květnu 2007 soudní exekutor odmítl námitky pro opožděnost.
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 11. 7. 2007 č. j. 7 Nc 5413/2004-300 námitky stěžovatele proti oprávněnému J. F. odmítl, aniž prý vzal v úvahu závěry Ústavního soudu uvedené v jeho rozhodnutích, které se této problematiky týkají. Postup okresního soudu v tomto řízení proto považuje stěžovatel za protiústavní (měl mu znemožnit přístup k soudu, přičemž současně prý porušil i rovnost účastníků řízení).
Stěžovatel ve vztahu k rozhodování o soudním poplatku za řízení o žalobě pro zmatečnost uvádí, že poplatkovou povinnost nemohl splnit zejména z toho důvodu, že na návrh oprávněného byla na jeho majetek nařízena exekuce, i když údajně v této době již nic nedlužil.
Návrh na zrušení výše označených ustanovení exekučního řádu stěžovatel odůvodňuje poukazem na nedostatek účinných procesních prostředků, kterými by se mohl účastník exekučního řízení bránit "proti zvůli soudního exekutora a proti projevům soudce", resp. proti zneužívání exekučního řízení k "jiným" účelům.
II.
Pravomocnými rozhodnutími Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 8. 2008 č. j. 8 C 107/2008-40 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008 č. j. 28 Co 483/2008-68 a dalším pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 11. 2008 č. j. 8 C 107/2008-78 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Poté byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 1. 2009 č. j. 8 C 107/2008-81 stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč a současně byl poučen o následcích nezaplacení. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, ale znovu požádal o osvobození od soudních poplatků, aniž v tomto směru uvedl nové skutečnosti.
Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele o nemožnosti zaplatit soudní poplatek pro nařízenou exekuci na jeho majetek a údajným nebezpečím z prodlení, v jehož důsledku by mohla vzniknout stěžovateli újma, a konstatoval, že námitka je nedůvodná již proto, že proti rozhodnutím napadeným žalobou, není žaloba pro zmatečnost přípustná.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává údajného porušení celé řady článků Listiny, Ústavy, Úmluvy a dalších mezinárodních úmluv s odůvodněním, že rozhodnutími obecných soudů o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost pro nezaplacení soudního poplatku byla porušena jeho základní práva a svobody. Těžiště jeho argumentace směřuje toliko proti postupu ustanoveného soudního exekutora při posuzování námitek stěžovatele a následném rozhodování soudu prvního stupně, přičemž však tato rozhodnutí podle petitu ústavní stížnosti, který je pro rozhodování Ústavního soudu závazný, napadena nejsou. Proto se Ústavní soud mohl zabývat pouze těmi námitkami stěžovatele, které se týkají výhradně rozhodování soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve vztahu k potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu.
V tomto směru stěžovatel zejména namítá nedostatek finančních prostředků, z nichž by zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč. Tato námitka byla stěžovatelem uplatněna již v řízení odvolacím, přičemž krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí při jejím posouzení zdůraznil, že stěžovatel uplatnil žalobu pro zmatečnost v rozporu se zákonem - exekučním řádem, neboť proti rozhodnutím touto žalobou napadeným opravný prostředek, tedy ani žaloba pro zmatečnost, přípustný není (§47 odst. 3, §88 odst. 4 exekučního řádu).
Oba obecné soudy se zabývaly otázkou nastolenou stěžovatelem i v předmětné ústavní stížnosti, zda totiž existuje nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla stěžovateli vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené k tomu výzvou soudu sdělil okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doložil, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit [§9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o soudních poplatcích"]. Důvod pro postup podle citovaného ustanovení oba soudy neshledaly, neboť dovodily, že i kdyby byly splněny dva předpoklady uvedené v ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tj. že by stěžovatel ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě sdělil soudu okolnosti toto nebezpečí osvědčující a doložil by, že bez své viny této povinnosti nemohl dostát, nebylo možné zjistit existenci třetího předpokladu - nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla stěžovateli vzniknout újma, právě pro stěžovatelem (nesprávně) uplatněný procesní prostředek.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že "poplatková povinnost je omezením ústavního práva", neboť v případě, že ukládání a výběr daní a poplatků se děje v rámci a na základě zákona, jde o postup souladný s ústavními předpisy.
Jiné, relevantní námitky k rozhodování obou obecných soudů stěžovatel neuvádí. Přesto považuje Ústavní soud za vhodné v této souvislosti dodat, že ve smyslu závěrů Ústavního soudu uvedených např. v jeho usnesení ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1439/09, případně usnesení ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů na straně účastníka řízení. Stěžovatel nic nového netvrdil, jak to ostatně zdůraznil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v projednávané věci k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na zrušení výše označených ustanovení exekučního řádu sleduje osud ústavní stížnosti, proto jestliže byla ústavní stížnost omítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i do návrhu podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud již dříve dovodil (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 4, usnesení č. 22, str. 351), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části (jeho jednotlivých ustanovení). Proto nezbylo, než odmítnout i tento návrh, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu