ECLI:CZ:US:2010:3.US.354.10.1
sp. zn. III. ÚS 354/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Benet a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, zastoupené dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009 č. j. 7 Afs 28/2009-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008 č. j. 5 Ca 125/2007-147, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 22. 9. 2004 č. j. FŘ-2229/13/04 a ze dne 23. 9. 2004 č. j. FŘ-12698/13/03, č. j. FŘ-12702/13/03 a č. j. FŘ-12704/13/03, a dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 19. 11. 2002 č. j. 204150/02/008512/7864, č. j. 204196/02/008512/7864, č. j. 204097/02/008512/7864 a č. j. 204101/02/008512/7864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 2. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že dodatečnými platebními výměry finančního úřadu byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2001 ve výši 193.182,- Kč, červenec 2001 ve výši 911.878,- Kč, červenec 2000 ve výši 488.411,- Kč a září 2000 ve výši 366.960,- Kč. Stěžovatelka podala odvolání, které bylo rozhodnutími finančního ředitelství zamítnuto. Správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně z faktur za dodávky ryzího zlata, které pro ni byly vystaveny dvěma obchodními společnostmi, v rozporu s §19 odst. 1, 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, neboť neprokázala přijetí předmětných zdanitelných plnění od plátců deklarovaných na těchto fakturách. Faktury tak nebyly uznány za daňové doklady, kterými plátce prokazuje nárok na odpočet daně. Stěžovatelka podala žaloby, jež byly zamítnuty rozsudkem městského soudu. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Správní soudy dospěly k závěru, že správce daně řádně prokázal, že faktury nevystavily společnosti tam uvedené a stěžovatelka tak nepřijala zdanitelné plnění od plátců uvedených na fakturách (faktury tím neobsahují řádně všechny náležitosti). Uvedly, že stěžovatelka tuto skutečnost nezpochybňuje, avšak tvrdí, že byla obětí podvodu, o kterém nevěděla a ani vědět nemohla (a má proto nárok na odpočet daně). Správní soudy se však ztotožnily se závěrem správních orgánů v tom, že stěžovatelka měla a mohla jako podnikatelka v příslušném odvětví mít, s ohledem na to, že v rozmezí roku a půl nakoupila ve 27 případech (za hotovost) od údajného zástupce obou společností ryzí zlato v hodnotě několika miliónů, aniž o této osobě měla jakékoliv ověřené informace, oprávněné pochybnosti o legalitě tohoto procesu. Nejvyšší správní soud také poukázal na to, že stěžovatelka neučinila ani žádné právní úkony k ochraně svých práv, např. podání trestního oznámení proti údajnému zástupci společností či uplatnění práv poškozené v trestním řízení. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky ohledně neurčitosti výzvy a absence poučení od finančního ředitelství, ohledně neprovedení opětovných výslechů svědků a ohledně pozdního oznámení data výslechu jednoho svědka.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že orgány veřejné moci dospěly nikoliv k logickému závěru, ale hodnotily okolnosti případu subjektivně, dospěly k závěrům rozporným se zjištěným skutkovým stavem a nezohlednily ani obsah rozsudků Optigen a Kittel, resp. neaplikovaly §19 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty v souladu s touto judikaturou Soudního dvora ES. Stěžovatelka uvedla, že zdanitelná plnění přijala, což nebylo zpochybněno, avšak údajný zástupce obou společností ji uvedl v omyl a zdanitelné plnění provedl (namísto těchto společností) sám; stěžovatelka se stala obětí podvodu, o kterém nevěděla a vědět nemohla; kdyby o podvodu věděla, obchodní transakce by nerealizovala. Stěžovatelka uvádí, že správce daně měl prokázat, že stěžovatelka věděla či měla vědět, že plnění jsou zasažena podvodem, k takovému objektivnímu prokázání však nedošlo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovala skutečnosti, kterými argumentuje, že neměla a nemohla mít o dvou společnostech pochybnosti (nemohla mít podezření na podvod) - výpisy z obchodního rejstříku, živnostenský list, osvědčení o registraci k dani, kopie občanského průkazu jednatelky jedné ze společností, osobní jednání s touto jednatelkou a její prokázání se občanským průkazem a její představení údajného zástupce společností stěžovatelce, faktická realizace dodávek zlata a plateb za ně, předkládání faktur údajným zástupcem společností se všemi zákonnými náležitostmi, doporučení tohoto zástupce důvěryhodnými osobami působícími v oboru. Stěžovatelka uvedla, že teprve v průběhu daňové kontroly začala mít na základě činnosti policie pochybnosti. Pokud za osobu, provádějící zdanitelná plnění, označila ve svém dřívějším podání údajného zástupce společností, bylo to po předchozích událostech (tj. po výslechu 4 svědků, kteří vypověděli, že obchodní společnost nevystavila faktury, se stěžovatelkou neobchodovala, obchoduje pouze s textiliemi, údajného zástupce nezná, a po sdělení od policie, že údajný zástupce zakoupil v rakouských bankách zlato určitého množství a hodnoty); obchody však činila s tím, že dodávky zlata pocházejí od společností. Považuje za scestný závěr soudů, že měla prokázat, že se stala obětí podvodu, když ze zjištění správce daně a policie vyplývá, že evidentně byly faktury zfalšovány a ona byla obětí podvodu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, že při takovém zjištěném množství obchodů mohla vynaložit přijatelné úsilí k tomu, aby rozpoznala či pojala podezření, že je obětí podvodu; dle stěžovatelky tato provedla dostatečná opatření. Namítá navíc, že soudy toto tvrzení vztahují na celé období, tedy i rok 2000, kdy došlo k prvním transakcím. Stěžovatelka reagovala též na konstatování Nejvyššího správního soudu ohledně ochrany práv tak, že trestní oznámení nepodávala, neboť podvod byl již dokonán, navíc spolupracovala s policií a správcem daně, tedy nepovažovala podání trestního oznámení za nutné. Skutečnost, že se nedomáhala práv v trestním řízení, navíc dle stěžovatelky nevyvrací její tvrzení, že učinila dostatečná opatření k tomu, aby mohla případně odhalit/předvídat podvod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí připomenout, že je orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu tedy ani právo dozoru nad jejich činností. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout pouze výjimečně, a to v případě porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
Takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatelka se ústavní stížností především dovolává jiného hodnocení okolností věci (resp. jiného hodnocení důkazů) a tvrdí, že správní orgány a soudy neaplikovaly ustanovení podústavního práva v souladu s judikaturou Soudního dvora ES. Ústavní soud však není zásadně povolán k tomu, aby zasahoval do činnosti obecných soudů tím, že bude sám, znovu, jinak (v souladu se zájmy stěžovatelky) hodnotit provedené důkazy, nebo aby prováděl výklad podústavního práva namísto obecných soudů. Zasáhnout může jen ve výjimečných případech. Z dané věci se však podává, že byly dodrženy zákonné standardy dokazování, orgány veřejné moci provedly dostatečné dokazování (ostatně stěžovatelka si na nedostatek dokazování, příp. též s uvedením nutných dalších důkazů, v ústavní stížnosti ani nestěžuje) a všemi provedenými důkazy se zabývaly. Není zde ani zřejmý žádný exces v hodnocení důkazů a okolností případu. Stejně tak pokud jde o výklad podústavního práva, nelze úvahy a závěry správních soudů označit za libovolné nebo rozporné s výkladovými standardy. Soudy se též dostatečně zabývaly rozsudky Optigen a Kittel (interpretací a aplikací §19 odst. 1, 2 zákona o dani z přidané hodnoty v souladu s těmito rozsudky) a své závěry činily i s ohledem na tyto rozsudky; postačí poukázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Správní soudy se dostatečně zabývaly i zásadním tvrzením stěžovatelky, že tato nemohla o podvodu vědět a učinila všechna opatření (byla jako podnikatelka dostatečně obezřetná/opatrná) k tomu, aby neměla o dodávajících společnostech pochybnosti a aby odhalila případný podvod; také postačí poukázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (viz i výše).
Ústavní soud navíc dodává, že shodnými tvrzeními a skutkovým základem se zabýval již ve svých usneseních sp. zn. III. ÚS 1061/09, I. ÚS 2960/09 a III. ÚS 142/10, kde shledal ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Z pohledu nyní projednávané ústavní stížnosti je třeba proto připomenout, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, kdy předestřené tvrzení o porušení základních práv a svobod je shodné, jako již dříve Ústavním soudem posuzovaná ústavní stížnost, jež byla shledána jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v dané věci neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelkou tvrzených, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu