ECLI:CZ:US:2010:3.US.355.10.1
sp. zn. III. ÚS 355/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. B., CSc., právně zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem AK se sídlem Ostružnická 6, 772 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2009 č. j. 20 Cdo 3180/2007-178, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. února 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. května 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 23. července 2009 č. j. 20 Cdo 3180/2007-178, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 21. února 2007 č. j. 40 Co 1090/2006-150 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2006 č. j. 50 Nc 5025/2004-121 v napadené části výroku pod bodem I., jíž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve zbytku, tj. v částce převyšující částku 54.567,68 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud tak rozhodl po té, co předchozí usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. ledna 2005 č. j. 50 Nc 5025/2004-20 ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nařízené pro celkovou částku 258.085,70 Kč s příslušenstvím zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své, v pořadí již druhé rozhodnutí Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci odůvodnil s poukazem na ust. §391, ust. §392 odst. 1, ust. §397 a zejména ust. §408 odst. 1, odst. 2 obchodního zákoníku a na "ustálenou soudní judikaturu" závěrem, že desetiletá promlčecí doba k výkonu rozhodnutí, resp. k exekuci, uplynula jen u části jednotlivých dílčích pohledávek (v celkové částce 54.567,68 Kč) splatných v období od 19. března 1994 do 11. července 1994, zatímco zbytek dalších dílčích pohledávek splatných v období od 13. srpna 1994 do 1. března 1995 promlčen není, jelikož návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky v celkové výši 258.085,70 Kč s příslušenstvím byl podán 19. července 2004.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. července 2009 č. j. 20 Cdo 3180/2007-178 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ústavně nekonformním způsobem vyložil ustanovení obchodního zákoníku týkající se promlčení. Ustanovení §408 obchodního zákoníku podle stěžovatele neslouží ke stanovení délky promlčecí doby, ale k jejímu omezení. Podle názoru stěžovatele proto mělo být v jeho právní věci aplikováno ust. §397 obchodního zákoníku, zakotvující obecnou promlčecí dobu čtyřletou, a tudíž mělo být jeho návrhu na zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyhověno.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že názor krajského soudu obsažený v napadeném usnesení je v souladu se závěry rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006, pod poř. č. 13., podle něhož, bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ust. §408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala běžet poprvé; v odůvodnění tohoto publikovaného usnesení z 26. listopadu 2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 pak Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že v desetileté lhůtě podle ust. §408 odst. 1 obchodního zákoníku, počítané od splatnosti vymáhané pohledávky (srov. např. odůvodnění usnesení téhož soudu z 26. května 2004 sp. zn. 20 Cdo 1290/2003), musí být - nemá-li se oprávněný vystavit nebezpečí následného zastavení exekuce pro promlčení podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. - zahájeno exekuční, případně vykonávací řízení (srov. třetí odstavec strany 64/120 uvedené Sbírky). Při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na výkon rozhodnutí, tedy právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě - řečeno dikcí ust. §391 odst. 1 obchodního zákoníku - určené k uplatnění práva (podáním žaloby, jíž se nalézací řízení teprve zahajuje).
Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech zasahovat, nedojde-li k protiústavnímu excesu.
V souzené věci Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že názor projevený odvolacím soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval v posledním stupni, dospěl k závěru, že na stěžovatelovy námitky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění nevykazuje známky svévole či iracionality.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu