ECLI:CZ:US:2010:3.US.397.10.1
sp. zn. III. ÚS 397/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) M. J., b) Ing. A. P. a c) L. B., všechny zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2009 č. j. 28 Cdo 4393/2008-271, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008 č. j. 62 Co 415, 480, 481/2007-253, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. září 2005 č. j. 19 C 1/2002-191, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 14. dubna 2006 č. j. 19 C 1/2002-211 a ze dne 16. února 2007 č. j. 19 C 1/2002-228, a ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2007 č. j. 19 C 1/2002-239, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2010 napadají všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně garantovaná práva a svobody ve smyslu článku 11 odst. 1, odst. 3, odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení ve věci žaloby žalobců - Městské části Praha 6 a hlavního města Prahy o určení vlastnictví domu čp. 719 a pozemků parcela č. 592 a 593 v katastrálním území Střešovice (dále jen "předmětné nemovitosti") a výsledku dovolacího řízení, stěžovatelky namítají, že i když se obecné soudy v řízení zabývaly otázkou naléhavého právního zájmu hlavního města Prahy na požadovaném určení, nezabývaly se prý dostatečně otázkou nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem druhým žalobcem - hlavním městem Prahou, a to v době před uzavřením dohody o jejich vydání. Nezabývaly se prý ani otázkou, zda v případě odepření souhlasu ONV se smlouvou trhovou, kterou měl být uskutečněn převod vlastnictví předmětných nemovitostí z M. B. na právní předchůdce stěžovatelek, mohla původní vlastnice platně uzavřít ohledně předmětných nemovitostí darovací smlouvu, na jejímž základě jejich vlastnictví přešlo na čs. stát.
V této souvislosti stěžovatelky dovozují, že se tak stát nemohlo, protože předmětné nemovitosti již nebyly "právně volné" a vlastnictví k nim proto čs. stát platně nenabyl. Proto ani nemohlo údajně dojít účinností zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví na hlavní město Prahu.
Neudělení souhlasu s převodem vlastnictví předmětných nemovitostí podle zákona č. 65/1951 Sb. ze strany tehdejšího ONV je prý třeba posuzovat "jako perzekuční zásah podmíněný dobou", který údajně zcela zhatil jejich legitimní očekávání, že zaplacením kupní ceny nabudou k předmětným nemovitostem vlastnické právo. Postup státní moci v dané věci je nutné zpětně hodnotit jako "postup porušující obecně uznávaná práva a svobody ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.", který zakládá restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 2 tohoto zákona.
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Dřívější vlastnicí předmětných nemovitostí byla M. B., která je chtěla trhovou smlouvou ze dne 19. 2. 1958 převést na M. a J. J. (právní předchůdce stěžovatelek). Protože k převodu předmětných nemovitostí nebyl ve smyslu dříve platného zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy (dále jen "zákon č. 65/1951 Sb.") dán souhlas tehdejším ONV, nedošlo ani k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na manžele J. V roce 1963 darovala předmětné nemovitosti M. B. čs. státu.
Právní předchůdci stěžovatelek požádali Bytový podnik v Praze 6 dne 16. 8. 1991 o vydání nemovitostí s tím, že jsou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") oprávněnými osobami; na základě uzavřené dohody o vydání věci ze dne 18. září 1992 bylo právním předchůdcům stěžovatelek zapsáno vlastnické právo k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Tento právní stav byl zpochybněn hlavním městem Prahou, které se určovací žalobou domáhalo soudního určení svého vlastnického práva k nemovitostem. Rozsudkem Obvodního soudu ze dne 22. 9. 2005 č. j. 19 C 1/2002-191 (ve znění doplňujících a opravných rozhodnutí) bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je hlavní město Praha a že Městská část Praha 6 má tyto nemovitosti ve svěřené správě.
Prvoinstanční rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 62 Co 415, 480, 481/2007-253. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výzvu k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. právní předchůdci stěžovatelek uplatnili dne 16. 9. 1991, tj. po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), proto nemohl Bytový podnik v Praze 6 platně uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí, neboť povinnost k vydání v té době již přešla na obec. K uzavření takové dohody nebyl Bytový podnik oprávněn.
Protože manželé Jirsovi nebyli oprávněnými osobami, neboť vlastnické právo na ně podle trhové smlouvy nepřešlo, dohoda o vydání věci ze dne 18. 9. 1991 byla podle názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") neplatná.
O dovolání stěžovatelek rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2009 č. j. 28 Cdo 4393/2008-271 dovolací soud tak, že je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
Dovolací soud i přes úvahy stran ohledně možného důvodu k neposkytnutí souhlasu odborem výstavby ONV Praha 5 ze dne 22. 6. 1959 a následného rozhodnutí Rady Ústředního národního výboru hl. m. Prahy ze dne 1. 12. 1959 dospěl k závěru, že právní předchůdci stěžovatelek nebyli oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť od samého počátku věděli o neudělení souhlasu k převodu předmětných nemovitostí příslušným státním orgánem.
III.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů, včetně usnesení dovolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k argumentaci stěžovatelek je nutné konstatovat, že jejich podstatou je polemika s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která však Ústavnímu soudu podle čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelek. Taková porušení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Obecným soudům stěžovatelky vytýkají, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda hlavní město Praha se před uzavřením dohody o vydání věci s právními předchůdci stěžovatelek stalo vlastníkem předmětných nemovitostí, a to s přihlédnutím k existenci uzavřené trhové smlouvy ze dne 19. 2. 1958, která neudělením souhlasu odboru výstavby bývalého ONV Praha 5 nezanikla.
K těmto námitkám lze v obecné rovině uvést, že obecné soudy nejsou povinny se zabývat řešením všech právních otázek, které s projednávanou věci v různých aspektech souvisejí, neboť tyto soudy, vázané zásadou hospodárnosti a efektivitou řízení, musí vždy zvažovat posouzení těch právních otázek, které jsou ve vztahu k projednávané věci relevantní, neboť výsledek jejich řešení má zásadní vliv na správnost jejich rozhodnutí.
Problematikou kupních smluv, u nichž nedošlo k perfekci právního jednání cestou neposkytnutí souhlasu ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 65/1951 Sb., se zabýval i Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 382/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) posoudil v té době požadovaný souhlas ONV s trhovou smlouvou jako zákonnou odkládací podmínku pro účinnost takové smlouvy.
Stěžovatelky se v ústavní stížnosti dovolávají ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny, aniž berou v úvahu, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "článkem 11 odst. 1 Listiny je chráněno právo vlastnické jako takové; musí se tedy jednat o vlastnické právo již existující (konstituované), a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález 45, str. 41). V projednávané věci právním předchůdkyním, tím méně pak stěžovatelkám, vlastnické právo z trhové smlouvy ze dne 19. 2. 1958 nikdy nesvědčilo. Tato smlouva trhová byla z důvodu odepření souhlasu ONV právně neúčinná, nezavazovala smluvní strany. Proto mohla vlastnice předmětných nemovitostí M. B. tyto nemovitosti platně darovat.
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je "majetkem" ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě buď již "existující majetek" nebo "majetkové hodnoty", včetně pohledávek, o nichž může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudky velkého senátu ve věci Gratzinger a Gratzingerová, Poláček a Poláčková proti České republice, 2002, stížnosti č. 39794/98 a č. 38645/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002, str. 165 a násl.). Za "majetek" ve smyslu výše uvedeného článku nelze však považovat naději, že bude uznáno "přežití bývalého vlastnického práva, které již zaniklo, ani podmíněnou pohledávku, která zanikla z důvodu nesplnění podmínky". "Legitimní naději" či "legitimní očekávání" tak nelze chápat jako součást či příslušenství majetkových práv; stěžovatelky neměly proto "legitimní očekávání" již z toho důvodu, že u nich neexistovala vymahatelná pohledávka, která by byla rozumně podložená.
Je samozřejmě možné mít pochybnosti o smyslu a účelu ustanovení §1 odst. 1, zejména pak pojmu "obecný zájem", uvedeného ve druhém odstavci citovaného ustanovení tehdy platného zákona č. 65/1951 Sb., jako projevu konfliktu systému nedemokratického, byť legálního, se systémem demokratickým. Takové úvahy však nemohou nic změnit na skutečnosti, že k perfektnosti právního úkonu - trhové smlouvy, bylo ve smyslu tehdy platného práv třeba naplnění podmínky udělení souhlasu ONV, který udělen nebyl.
S ohledem k výše uvedeným závěrům Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Vladimír Kůrka v. r
předseda senátu Ústavního soudu