ECLI:CZ:US:2010:3.US.422.10.1
sp. zn. III. ÚS 422/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 2, Oldřichova 23, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 12 C 171/2008, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 15 Co 108/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3368/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu stěžovatelky, aby "žalovaná (A. Š.) převedla vlastnické právo" ke konkrétním (popsaným) nemovitostem, kterou založila na tvrzení, že žalovaná dobrovolně nesplnila závazek ze smlouvy, jež "svým obsahem vykazovala znaky smlouvy o smlouvě budoucí". Důvod zamítnutí žaloby spatřoval soud v závěru, že stěžovatelkou dovolávaná "smlouva o prodeji nemovitosti" je pro její neurčitost, spočívající v absenci ujednání o ceně, jakožto podstatné náležitosti jak kupní smlouvy tak smlouvy o smlouvě budoucí, neplatná. Z týchž důvodů odvolací soud toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil, a dodal, že je-li pro určitý úkon předepsána písemná forma, nepostačí, aby jedna z podstatných náležitostí (dohoda o ceně), byla vyhrazena ujednání ústnímu; další nesplněnou náležitostí "budoucí smlouvy dle §50a odst. 1 obč. zák." je pak v dané věci podle jeho názoru i absence stanovení doby, v níž má být zamýšlená kupní smlouva uzavřena. Dovolání stěžovatelky odmítl dovolací soud jako nepřípustné, jelikož neshledal, že by byla posuzována otázka zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že otázku platnosti předmětné smlouvy zúžily na otázku, zda byly naplněny podstatné náležitosti smlouvy kupní, resp. smlouvy o budoucí smlouvě, a stranou pozornosti tím zůstalo, že mohlo jít o smlouvu nepojmenovanou dle §51 obč. zák. Nadto není podle jejího názoru přijatelné, aby jedna ze smluvních stran uzavřela písemnou dohodu, a následně tvrdila, že ji uzavřít v úmyslu neměla. Odvolací soud se s těmito námitkami nevypořádal, a svůj postup nikterak neodůvodnil. Dovolacímu soudu konečně stěžovatelka vytýká, že její dovolání odmítl, ačkoli z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posouzení právního úkonu, který byl mezi stranami sporu učiněn, otázkou zásadního právního významu byla; to, zda předmětná "smlouva" představovala (platný) právní úkon, a případně o jaký právní úkon šlo, byla pro rozhodnutí v dané věci rozhodující.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu i v posuzované věci.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozsudky dalšímu instančnímu přezkumu; jak bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě jde) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti očividně nesvědčí.
Již jen nad tento - rozhodný - rámec je přiléhavé poznamenat, že žaloba a následně podané opravné prostředky, jakož i projednávaná ústavní stížnost, jsou výrazem - mylného - stěžovatelčina přesvědčení, že podpis dokumentu označeného jako "smlouva" musí vždy vyústit v uzavření nějaké "smlouvy", resp. nabýt povahu platného právního úkonu.
Stěžovatelce je třeba přisvědčit potud, že právní úkon je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a není tudíž finálně určující, jak byl úkon označen. Má-li však jít o platnou smlouvu, je zapotřebí, aby splňovala požadavky určité, občanským zákoníkem upravené, smlouvy, případně alespoň podmínky smlouvy tzv. nepojmenované. Jinými slovy, neplatnost právního úkonu nezpůsobuje nesoulad mezi jeho pojmenováním a obsahem, platným úkonem však nemůže být úkon, jenž nemá náležitosti, které s jeho vznikem právní řád spojuje. Ani inominátní smlouvy ve smyslu ustanovení §51 obč. zák. nepředstavují jakési "privilegované" právní úkony, u nichž by nemusely být splněny obecné náležitosti právních úkonů (srov. Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 413). I pak je ovšem nezbytné - a podstatné - aby z ní vyplývala ta práva a povinnosti, jež posléze její účastník uplatňuje v soudním sporu.
Stěžovatelkou odkazovaná zásada pacta sunt servanda tak na posuzovanou věc zjevně nedopadá, neboť se vztahuje toliko na právní úkony platné. Je namístě stěžovatelce též připomenout, že jí namítaná okolnost, že se žalovaná zákonem zapovězeným způsobem dovolávala neplatnosti právního úkonu, již údajně sama způsobila, je zde nepoužitelná, neboť může mít vazbu pouze na právní úkony neplatné relativně (srov. §40a obč. zák.), zatímco předmětný právní úkon byl neplatný absolutně (srov. §37 odst. 1 obč. zák.).
Nepochopením je konečně i představa stěžovatelky, že Nejvyšší soud neměl odmítnout její dovolání, neboť předestřená otázka měla mít "zásadní význam" pro posouzení její věci. "Zásadní právní význam" ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. má totiž toliko taková otázka, jejíž řešení má širší (obecný) dopad, do obdobných právních poměrů všech, resp. má potenciál tzv. judikatorního přesahu.
Ústavní soud tedy (z uvedených důvodů) neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé základní právo stěžovatelky, včetně práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolávala; okolnost, že se neztotožňuje se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejího podání. Řízení před obecnými soudy nevybočuje z mezí zákona, jeho výsledek je z ústavního hlediska akceptovatelný a odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelné a ústavně konformní.
Výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhem zjevně neopodstatněným, je tak odůvodněn. Podle tohoto ustanovení proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelky usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu