ECLI:CZ:US:2010:3.US.481.10.1
sp. zn. III. ÚS 481/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., advokáta, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícímu v "přípisu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. 4 Nd 274/2009", za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v návrhu, který Ústavní soud obdržel dne 18. 2. 2010, označeném jako ústavní stížnost podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že přípisem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 4 Nd 274/2009 byla porušena jeho základní práva ve smyslu článku 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně vznáší námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. Pavlu Rychetskému.
V textu ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh občanskoprávních řízení o žalobách České strany sociálně demokratické vedených u Městského soudu v Praze, z nichž jedna směřovala proti žalovanému J. K. a druhá proti stěžovateli.
V posledně uvedeném řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Cm 127/2007 stěžovatel Městskému soudu vytýká, že i přes jeho omluvu z neúčasti na jednání nařízeném na den 14. 5. 2009 z důvodu pobytu v zahraničí, soud ve věci jednal a rozhodl.
Ve výše označeném řízení stěžovatel v podání ze dne 6. 8. 2009 vznesl námitku podjatosti Městského soudu v Praze "pro diskriminaci a nerovné zacházení soudem se stěžovatelem", kterou zaslal na vědomí jak Ministerstvu spravedlnosti, tak i předsedovi Městského soudu v Praze a předsedům Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR.
Na přípis stěžovatele reagoval Nejvyšší soud ČR v zastoupení JUDr. Petra Šabaty, předsedy senátu, dopisem ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. 4 Nd 274/2009, v němž poukázal na zákonnou úpravu podjatosti soudce a na nedostatek své pravomoci v této věci. V reakci na výše označený dopis stěžovatel v podání ze dne 26. 10. 2009 kromě jiného poukázal na "neudržitelnost současného zákonného omezení ústavně zaručeného práva na nezávislý a nestranný soud" a požádal Nejvyšší soud "o zhodnocení, jestli ani v případě zjevně politicky motivované kauzy, jakou je řízení vedené Městským soudem v Praze, není důvod, aby se Nejvyšší soud rozporem mezi ustanovením §14 odst. 4 o. s. ř. a ústavně zaručeným právem na nezávislý a nestranný soud, ve smyslu čl. 95 Ústavy zabýval", přičemž dále uvedl, s odkazem na své podání ze dne 17. 9. 2009 adresované Městskému soudu v Praze ve věci sp. zn. 32 Cm 127/2007, že v něm označil "důvod k pochybnostem o nepodjatosti senátu 3 Cmo Vrchního soudu v Praze.
Odpověď Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 4 Nd 274/2009 na své podání stěžovatel považuje za "jiný zásah orgánu veřejné moci", kterým byla porušena jeho výše označená základní práva, neboť jím uplatněná námitka podjatosti senátu 3 Cmo Vrchního soudu v Praze zakládala pravomoc Nejvyššího soudu ČR zabývat se touto námitkou, a proto navrhuje, aby Ústavní soud "po provedení důkazního řízení" vydal nález, v němž vysloví, že tato odpověď Nejvyššího soudu porušila jeho ústavně zaručená občanská práva.
II.
Stěžovatelem označený "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje odpověď Nejvyššího soudu ČR na dopis stěžovatele ze dne 26. 10. 2009 a je označena jako "sdělení k přípisu sp. zn. 4 Nd 274/2009 ze dne 27. 8. 2009". Ve sdělení se uvádí, že Nejvyšší soud již ve svém dopise ze dne 27. 8. 2009 zdůraznil, že není soudem příslušným rozhodovat o námitce podjatosti Městského soudu v Praze, neboť není tomuto soudu nadřízen.
Pokud se týká požadavku stěžovatele na jím vymezené "zhodnocení", Nejvyšší soud se odmítl k tomuto požadavku vyjadřovat s odůvodněním, že není v této věci příslušný, neboť tato otázka spadá do pravomoci soudů nižších stupňů, do jejichž nezávislé činnosti nemůže jakkoli zasahovat.
III.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že výše označené sdělení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 4 Nd 274/2009 představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci", kterým byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1, odst. 4 Listiny.
Především je třeba předeslat, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro meritorní projednání předmětné ústavní stížnosti, neboť výše označeným přípisem zjevně do základních práv a svobod stěžovatele zasaženo být nemohlo.
Ústavní soud konstatuje, že již v celé řadě svých rozhodnutí (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů s usnesení ÚS, sv. 4, str. 243) vždy zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu je vybudována v individuálních věcech v zásadě na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky předvídanými právním řádem České republiky. Lze tedy říci, že pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou.
Za rozhodnutí je možno označit akty orgánů veřejné moci vydané jimi v soudním či správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Není přitom důležité, jak je akt označen (rozhodnutí, jmenování, sdělení, opatření, dohoda, atd.). Podstatné je, jestli takovým aktem bylo autoritativním způsobem zasaženo do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" je na základě výše uvedeného nutné chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a současně protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak, než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavného soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, 337).
Stěžovatelem napadené sdělení Nejvyššího soudu mezi shora definovaná konání orgánu veřejné moci, ve svých důsledcích představující aktuální (trvající), protiprávní a protiústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, nepatří. Nejedná se o rozhodnutí či "jiný zásah", tím méně pak je mu možno připisovat způsobilost jakkoli ohrozit či narušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Tento dopis nijak nezasahuje do právních poměrů stěžovatele a má pouze informativní povahu. Jeho přezkum je proto Ústavním soudem vyloučen.
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud závěrem poznamenává, že nebyl důvod se zabývat důvodností vznesené námitky podjatosti předsedy Ústavního soudu, neboť ten žádné úkony v dané věci stěžovatele neprováděl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj