ECLI:CZ:US:2010:3.US.487.09.1
sp. zn. III. ÚS 487/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., CSc., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2008 č. j. 20 Cdo 616/2007-83, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2004 č. j. 43 Nc 7759/2004-7, proti směnečnému platebnímu rozkazu, vydanému Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98, a proti "rozhodnutí Městského soudu v Praze o vyznačení doložky právní moci na směnečném platebním rozkazu, vydaném Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98", za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 23. října 2008 č. j. 20 Cdo 616/2007-83, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2004 č. j. 43 Nc 7759/2004-7, směnečného platebního rozkazu, vydaného Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98, a "rozhodnutí Městského soudu v Praze o vyznačení doložky právní moci na směnečném platebním rozkazu, vydaném Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98", a to pro porušení ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných článkem 1, článkem 3, článkem 90, článkem 96 odst. 1 Ústavy České republiky, článkem 2 odst. 2 a odst. 3, článkem 4 odst. 1, článkem 36, článkem 37 odst. 3, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2008 č. j. 20 Cdo 616/2007-83.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 23. října 2008 č. j. 20 Cdo 616/2007-83 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť zjistil, že proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Z hlediska ústavnosti nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout.
II.
Pokud jde o napadená usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2004 č. j. 43 Nc 7759/2004-7 a směnečný platební rozkaz, vydaný Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je opožděná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě šedesáti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podal stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ust. §238a odst. 2 o. s. ř. a ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. §130 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesením ze dne 23. října 2008 č. j. 20 Cdo 616/2007-83 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř., odmítl, neboť zjistil, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2004 č. j. 43 Nc 7759/2004-7, a proti směnečnému platebnímu rozkazu, vydanému Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98, za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ustanovení] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání, podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel v dovolání uplatnil pouze nezpůsobilé, tj. skutkové dovolací důvody, jak správně stěžovateli vysvětlil již dovolací soud. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2004 č. j. 43 Nc 7759/2004-7 a proti směnečnému platebnímu rozkazu, vydanému Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98, počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí druhoinstančního soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
Pro úplnost lze dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá samotný směnečný platební rozkaz, pak je ústavní stížnost navíc nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť stěžovateli jsou k dispozici námitky podle ust. §175 odst. 3 o. s. ř., jejichž včasnost by stěžovatel založil na tvrzení, že platební rozkaz mu nebyl dosud doručen. Tvrzení, že platební rozkaz mu nebyl řádně doručen, uplatnil stěžovatel též v exekučním řízení, kde na něj obecné soudy adekvátně reagovaly (dovodily, že tomu tak nebylo); Ústavní soud neshledal v tomto postupu obecných soudů žádné ústavněprávní závady.
Ústavní stížnost směřující proti "rozhodnutí Městského soudu v Praze o vyznačení doložky právní moci na směnečném platebním rozkazu, vydaném Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98", je nepřípustná, neboť vyznačení doložky právní moci není rozhodnutím.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2008 č. j. 20 Cdo 616/2007-83 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
V části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006 č. j. 11 Co 562/2005-45, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. října 2004 č. j. 43 Nc 7759/2004-7 a proti směnečnému platebnímu rozkazu, vydanému Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
V části směřující proti "rozhodnutí Městského soudu v Praze o vyznačení doložky právní moci na směnečném platebním rozkazu, vydaném Krajským obchodním soudem v Praze dne 12. prosince 1998 sp. zn. Sm 812/98", Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu