ECLI:CZ:US:2010:3.US.5.10.1
sp. zn. III. ÚS 5/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem AK se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2009 č. j. 32 Cdo 3343/2008-109, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. ledna 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 17. února 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. října 2009 č. j. 32 Cdo 3343/2008-109, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně společnost HOVAL CZ, s. r. o. se žalobou na žalovaném (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhala zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 170 679,10 Kč s příslušenstvím za dodání tří kusů plynových nástěnných kondenzačních kotlů včetně nezbytných instalačních komponentů, který žalovanému doúčtovala fakturou. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. září 2006 č. j. 5 Cm 266/2003-46 žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 4 Cmo 254/2007- 70 změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 170 679,10 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. října 2009 č. j. 32 Cdo 3343/2008-109 dovolání jako nedůvodné zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se odchýlil od skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Odvolací soud učinil jiná skutková zjištění, aniž by dal stěžovateli možnost se k této "zamýšlené změně" vyjádřit. Odlišné hodnocení provedených důkazů, resp. jiná skutková zjištění učinil odvolací soud bez provedení dokazování, aniž by eventuálně některé důkazy prováděl znovu. Vadu řízení ve smyslu ust. §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud, ačkoli deklaroval, že přejímá skutková zjištění prvostupňového soudu, si vytvořil vlastní skutkové zjištění, diametrálně odlišné, aniž by prováděl dokazování. Zmíněnou vadu namítal stěžovatel ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud se s ní nevypořádal, respektive tuto výtku odmítl, aniž své odmítnutí konkrétně odůvodnil.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pro něj bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž stěžovateli umožnil se k odlišnému hodnocení vyjádřit.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v zásadě přejímá jako správná skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně z jednotlivých důkazů. Při aplikaci ust. §43c odst. 1 obč. zák. a ust. §275 odst. 4 obch. zák. odvolací soud dovodil, že žalovaný akceptoval nabídku jiných než původně objednaných kotlů včetně ceny, kterou žalobkyně učinila v potvrzení objednávky, a to konkludentně přijetím zboží a zaplacením zálohové faktury. Dospěl tak k závěru, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření kupní smlouvy podle ust. §409 obch. zák. a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni kupní cenu. Proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Ústavní soud připomíná, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, a účastník řízení tak proti jinému vyslovenému právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
V projednávané věci o překvapivé rozhodnutí nejde. V prvé řadě odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nepotvrdil, ale změnil, neboť na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy podle ust. §409 obch. zák. a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni kupní cenu.
Soud prvního stupně přisvědčil stěžovateli jako žalovanému a v meritu věci rozhodl v jeho prospěch, soud druhého stupně však zaujal opačný názor a přisvědčil žalobkyni. Takový postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, respektive za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze tedy automaticky a ve všech případech považovat za porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny.
Nejde tedy o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, nemohlo dojít k porušení stěžovatelem tvrzených práv zaručených Listinou či Úmluvou, jak stěžovatel namítal.
Námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti se zabýval již Nejvyšší soud, který je neshledal důvodnými. Na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Právní názor byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu