ECLI:CZ:US:2010:3.US.537.10.1
sp. zn. III. ÚS 537/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 53 Co 459/2009-100, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2010, napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 53 Co 459/2009-100, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu úpravy styku otce s nezletilou dcerou K. K. a tvrdí, že předmětným rozsudkem bylo porušeno právo na respektování rodinného a soukromého života (ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces (podle článku 36 Listiny) a článku 90 Ústavy ČR.
Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu stěžovatelka vytýká, že při svém rozhodování nevzal v úvahu jednu ze stěžejních zásad zákona o rodině, a to zásadu "nejlepšího zájmu dítěte", neboť dal přednost zájmu jednoho z rodičů na co nejširším styku s nezletilou, aniž důsledně zkoumal všechny ve věci relevantní okolnosti, zejména skutečnost, zda nezletilá je vůbec schopna být sama se svým otcem v situaci, v níž její otec se o její potřeby neumí řádně postarat.
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu také proto, že považuje jeho rozhodnutí za "překvapivé", resp. "svévolné", neboť nejen že výše označený soud podle jejího názoru rozhodl "nad rámec návrhu otce" (resp. stanoviska kolizního opatrovníka) nezletilé, ale své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil.
K rozšíření styku s nezletilou nebyly podle názoru stěžovatelky splněny zákonné předpoklady, neboť nedošlo k takové změně poměrů, která by tak razantní změnu dosavadní úpravy odůvodňovala; nezletilá je sice od doby poslední úpravy o rok starší, citové vztahy a vazby mezi ní a jejím otcem jsou však stále stejné - pouze formální. Odvolací soud tak údajně rozhodl proti zájmům nezletilé, porušil svým rozhodnutím práva nezletilé i její matky na ochranu před nepřiměřeným zasahovaným do rodinného a soukromého života, neboť "upravil styk s nezletilou způsobem, který žádný z účastníků řízení nepožadoval".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 6. 2009 č. j. P 16/2008, 17 P a Nc 80/2009 rozhodl o návrhu otce nezletilé K. K. tak, že upravil styk otce s nezletilou v každou středu v době od 14:00 hod. do 16:00 hod. bez přítomnosti matky a za přítomnosti matky v době od 16:00 hod. do 17:00 hod. Otci uložil si nezletilou převzít a po skončení styku jí předat před bydlištěm matky. Tímto byl změněn předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 2. 2008 č. j. P 16/2008-29 v části týkající se úpravy styku.
Soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že jsou dány podmínky pro novou úpravu, neboť jednak "mezi rodiči přetrvává vzájemná řevnivost, především ze strany matky" a dále konstatoval, že nezletilá je již starší a je tak schopna sama navazovat styk i s jinými lidmi než s matkou, zejména pak s otcem, s nímž se již nějakou dobu pravidelně vídá. Soud tak rozhodl o rozšíření stávajícího styku nezletilé s otcem a to i za nepřítomnosti matky nezletilé.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2009 č. j. 53 Co 459/2009-100 odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil v rozsahu tak, že styk otce s nezletilou rozšířil o každou lichou neděli v době od 14:00 do 17:00 hod.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, pokud se týká podmínek pro změnu výchovných poměrů nezletilé, neboť dohoda rodičů o navrhovaném rozšíření styku s otcem nebyla možná a pro nezletilou je z hlediska jejího věku úprava výchovných poměrů prospěšná. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky odvolací soud zdůraznil, že její obavy o schopnost otce postarat se o nezletilou jsou liché již s ohledem na věk nezletilé a její normální dosavadní psychický a fyzický vývoj. Protože od rozhodování soudu prvního stupně nastal určitý časový odstup, vzal odvolací soud v úvahu návrh otce na umožnění styku s nezletilou i v průběhu víkendu a dosavadní úpravu rozšířil, neboť využívání části víkendu poskytne otci prostor pro intenzivnější a variabilnější trávení času s dcerou. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázáno, že přítomnost stěžovatelky při styku otce s nezletilou se projevila jako okolnost rušivá a byla nevhodná i z hlediska časového; proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil i v dosavadním právu stěžovatelky být přítomna části doby vyhrazené otci pro styk s nezletilou.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil se všemi námitkami stěžovatelky a s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud se již dříve vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, v němž mohou obecné soudy nezávisle vykonávat svoji rozhodovací činnost a formuloval podmínky, za nichž může do jejich rozhodovací činnosti zasahovat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů tak Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost zároveň představuje porušení některého základního práva nebo svobody.
Námitky stěžovatelky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu lze shrnout do tří skupin:
1) Odvolací soud prý při svém rozhodování nevycházel ze zájmu dítěte
2) Rozhodnutí soudu je "překvapivé", jde nad rámec návrhu otce na úpravu styku s nezletilou.
3) K rozhodování soudu o úpravě styku otce s nezletilou nebyly dány zákonné podmínky, neboť nedošlo na straně nezletilé k podstatné změně poměrů.
Ústavní soud tyto námitky neshledal důvodnými.
První skupina výhrad vychází toliko ze subjektivního náhledu stěžovatelky. Podle ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, soud upraví styk rodiče s dítětem, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. V projednávané věci soud o styku stěžovatele s nezletilou K. rozhodl, neboť rodiče se nebyli schopni na nové úpravě - rozšíření dosavadního styku, dohodnout. Odvolací soud v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých důvodů vyhověl návrhu otce a rozšířil rozsah styku i na dobu v průběhu víkendu, přičemž se neztotožnil s názorem stěžovatelky o neschopnosti otce řádně se sám postarat o nezletilou.
Pokud se týká tvrzení stěžovatelky o "překvapivosti" rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci bylo postupováno podle zásad nesporného řízení, což mimo jiné znamená, že řízení ve věcech péče o nezletilé je ovládáno zásadou oficiality a vyšetřovací. Odvolacímu soudu je tak umožněno, aby v odvolacím řízení přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně bez omezení daného odvoláním, přičemž je třeba zdůraznit, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně za podmínek ustanovení §220 občanského soudního řádu.
Rovněž námitka, týkající se naplnění podmínek pro rozhodování soudu o nové (rozšířené) úpravě styku s nezletilou, byla již obecným soudem řešena a podrobně odůvodněna v jejich rozhodnutích. Ústavní soud proto v této otázce zcela odkazuje na jejich odůvodnění, které považuje za správné, reflektující všechny relevantní skutečnosti i specifické okolnosti projednávané věci. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z přesvědčení, že je právem obou rodičů, vyplývajícím z jejich rodičovské odpovědnosti, stýkat se s dítětem a výchovně na ně působit, přičemž tomuto právu odpovídá právo dítěte udržovat s oběma rodiči pravidelné osobní kontakty, pokud jsou v jeho zájmu (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Skutečnosti, které by byly v rozporu s tímto zájmem nezletilé, v řízení prokázány nebyly.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu