ECLI:CZ:US:2010:3.US.551.10.1
sp. zn. III. ÚS 551/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. Ncp 680/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 2. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu, a to pro případ, že by mu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu souvisejícího s projednáním jeho ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 7. 4. 2009 č. j. Ncp 680/2009-10 tak, že se řízení zastavuje. Vrchní soud totiž dospěl k závěru, že pokud stěžovatel podává odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), pak takové odvolání nemůže mít "sledované právní účinky". Řízení, v němž se rozhoduje podle posledně citovaného ustanovení, je řízením jednostupňovým, kde vrchní soud není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, a tudíž proti rozhodnutí v něm vydanému nejsou přípustné žádné opravné prostředky, resp. neexistuje žádný soud, který by k projednání podaného odvolání byl funkčně příslušný. Proto bylo třeba řízení o odvolání podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.
V ústavní stížnosti stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že předmětné odvolání ze dne 29. 6. 2009 nepostoupil "odvolacímu soudu" a že se (tudíž) nezabýval jeho námitkou podjatosti ze dne 6. 4. 2009. Tím porušil jeho právo na opravný prostředek, ale i na nezávislý a nestranný soud. Bez ohledu na existenci práva na opravný prostředek má dle stěžovatelova názoru platit, že důvěra veřejnosti i účastníků řízení je narušena, pokud má soud v řízení o odvolání proti svému usnesení v kterékoliv instanci přezkoumávat svoje vlastní rozhodnutí. Podle stěžovatele měl vrchní soud aplikovat ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. v rozporu s právem na spravedlivý proces. Současně tvrdí, že pokud ustanovení §201 o. s. ř. přiznává právo opravného prostředku proti všem rozhodnutím vydaným v prvním stupni, s povahou práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je neslučitelné, aby o právu účastníka řízení na zákonného soudce v kterékoli instanci rozhodoval soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Vrchnímu soudu dále vytýká, že ve shora zmíněném usnesení ze dne 7. 4. 2009 neoznačil konkrétní ustanovení zákona, které by právo na opravný prostředek výslovně vylučovalo. I kdyby pak nějaké zákonné ustanovení toto zakotvilo, bylo povinností vrchního soudu postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, kteréžto pochybení prý může napravit ještě Ústavní soud.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti se domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí, přičemž (v principu) namítá ústavně nekonformní výklad občanského soudního řádu, resp. těch jeho ustanovení, která upravují přípustnost daného opravného prostředku, eventuálně pak samotnou protiústavnost těchto ustanovení, která ovšem blíže nespecifikuje, přičemž se derogace výslovně nedomáhá . Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, vrchní soud se otázkou přípustnosti odvolání podrobně zabýval a řádně zdůvodnil, proč stěžovatelovo odvolání věcně projednat nelze, přičemž daný závěr nutno označit za "standardní", v duchu konstantní judikatury i právní teorie. Stěžovatel ostatně ani nespecifikuje, kde konkrétně ve svých úvahách stran interpretace a aplikace občanského soudního řádu měl vrchní soud pochybit, a žádnou konkrétní konkurující výkladovou variantu, kterou by bylo třeba vzhledem k uplatňovaným základním ústavně zaručeným právům preferovat, v ústavní stížnosti nenabízí (a taková není ani známa Ústavnímu soudu). Ostatně touto otázkou ve stěžovatelově obdobné věci se již III. senát Ústavního soudu zabýval, a to v usnesení ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 186/10.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal ani důvody k postupu podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť žádné ústavně zaručené základní právo na odvolání v obecné rovině (či konkrétně pro případ rozhodování obecných soudů o věcné příslušnosti) zakotveno není, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Jde-li o podmíněně vyslovenou námitku podjatosti, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť shora uvedená skutečnost, tedy že by se předseda Ústavního soudu nějak podílel na projednání a rozhodování stěžovatelovy věci, nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu