ECLI:CZ:US:2010:3.US.618.10.1
sp. zn. III. ÚS 618/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 9 To 462/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 21 T 108/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, princip právního státu, právní jistoty a legitimního očekávání a dotčena osobní svoboda, jež jsou zaručeny čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5, čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 21 T 108/2009 odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona ve stadiu pokusu spáchaných ve spolupachatelství, jichž se dopustil tím, že spolu s T. L. - zkráceně řečeno - údery pěstí a kopy do oblasti hlavy napadli poškozené P. H. a L. P., čímž jim způsobili zranění, jež si vyžádala lékařské ošetření a operaci, a dále poškozené přiměli k tomu, aby si klekli a odprosili je, což si stěžovatel nahrával mobilním telefonem; stěžovateli byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí mobilního telefonu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 9 To 462/2009 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, protože jednal ve zkratu, svého jednání litoval, dosud nebyl trestně stíhán, a má za to, že účel trestu mohl být naplněn i uložením trestu kratšího trvání nebo podmíněně odloženého. Kromě toho podle jeho názoru je rozhodnutí o trestu nepředvídatelné a odporuje zásadě právní jistoty a legitimního očekávání, neboť v obdobných případech tak přísné tresty ukládány nejsou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy); není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat, a pakliže soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Pro režim ukládání trestů v trestním řízení - z pohledu stěžovatelem uplatněné námitky - je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné okolnosti nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost jako zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabývaly, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily, a jejich závěrům není co - ústavněprávně - vytknout. Charakteristika stěžovatelova jednání, jak ji obecné soudy podaly, jakožto "zvráceného způsobu zábavy působícího ponížení poškozených", je přiléhavá, a tomu uložený trest nelze mít za nepřiměřený, natožpak za výraz "libovůle" či "excesu". Stěžovatelem namítanou "nepředvídatelnost" soudního rozhodnutí lze identifikovat v situaci, kdy soud vystoupí z mezí ustáleného výkladu a aplikace právní normy, aniž by pro to podal rozumné a přesvědčivé důvody; tak tomu není v situaci, kdy se trest pohybuje (adekvátně) v rámci zákonné sazby a jeho určení se opírá o konkrétně popsané okolnosti případu, jež jsou objektivně relevantní, a výsledný závěr je i přesvědčivě odůvodněn.
Námitka stěžovatele, že jednal "ve zkratu", postrádá opodstatněnost, neboť - jak mu vysvětlily již obecné soudy - i se zřetelem k určitému stupni opilosti byl schopen reálně vnímat a vyhodnotit situaci, které byl aktérem, což dokládá i jeho následné "pobavení" při veřejném přehrávání záznamu incidentu, jenž si uložil do mobilního telefonu.
Pak je namístě připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak je tomu v projednávané věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu